Ráno po svatbě v Káni Galilejské…
Radim Kopáč
Probíral jsem se tuhle vtipy na téma alkoholu, respektive jeho konzumace a přidružených aktivit. Tedy česky psanými kousky. K mání je toho víc než dost: ať ve starém dobrém analogu, anebo v novém digitálu. Na internetu dohledáte obratem desítky stránek, kde to frčí od rána do večera, v nejrůznějších kategoriích, od piva přes víno ke kořalce – a zase zpátky. Takže člověk jde spíš k tomu staršímu, pomalejšímu světu, čili do knihovny, do archivu. A listuje Humoristickými listy, Šípy, Šlehy, Švandou dudákem, Rašplí, Palečkem, Kopřivami a dalšími zábavními magazíny z přelomu předminulého a minulého století. Vtipů o chlastu je tam k nalezení sice habaděj, řada z nich pěkně kreslených, jakkoli jenom v černobílé, ale něco základního tady hapruje.
Té komice není dneska rozumět! Někdy je to ironie, jindy humor, výjimečně absurdita – ale konkrétní text je vždycky těsně provázaný s dobovými kontexty. A ty jsou nepřenosné. Vtip s vysvětlivkami, komentářem pod čarou? To by nefungovalo ani náhodou. Nakonec z toho kvanta vyhrábnu sotva pár kousků, třeba tenhle: „Víte, jaký je rozdíl mezi advokátem, knězem, kominíkem a opilcem? – Advokát je mazaný, kněz pomazaný, kominík zamazaný a opilec namazaný.“ Nic moc, co?
Vtipy stárnou. Jako by snad stárnul alkohol! Na jiný motiv, třeba – pardon – prdění, to ale funguje i po staletích pořád stejně skvěle. Znáte oblíbený fór Leonarda da Vinci? Tady je: „Dva jdou v noci nejistou cestou jeden za druhým, načež ten vpředu si mocně uleví. ,Vidím, že jsi vážně kamarád,‘ řekne mu na to ten zadní. ,Jak to?‘ – ,Máš strach, abych se neztratil, a tak mne vedeš za nos a uši, když už nám oči nejsou nic platné.‘“ Ostatně se zadržovanými větry se pojí jedna z možných interpretací tajemného výrazu da Vinciho Mony Lisy. Ale zpátky k tématu.
Vtipy o chlastu, chlastání a všech těch veselých i neveselých následcích prostě ztrácejí časem tempo i šťávu. Docela rychle. Devadesátky a normalizace – to je ještě v normálu. S první republikou je to horší. A s Rakouskem před osmnáctým rokem pak úplně nejhorší. Tady byl fór vlastně jakéhokoli typu vždycky vazalem: nejčastěji politiky, ale i společnosti a kultury. Kdo nezná do detailu široké dobové souvislosti, sotva se dneska pobaví. Jako námět ale fungují dějiny báječně, ty dávné i ty ještě dávnější. Dvě ukázky. První: „Ráno po svatbě v Káni Galilejské. Hosté se pomalu probouzejí, většina z nich se drží za hlavu a sténá. Jeden muž prosí: ,Já mám takovou žízeň! Skočte někdo pro vodu…‘ Ježíš se zvedne, že tedy půjde, když všichni svorně vykřiknou: ,Ne! Ty už ne!‘“ A druhá: „Středověk, Karlštejn. Po nádvoří se motá rytíř děsivě zpitý vínem. Proti němu jde sám Karel IV. ,Co to vidí můj císařský zrak? Rytíř, a takhle opilý!‘ – ,Slavím svátek Vaší císařské Milosti.‘ – ,Co říkáš? Vždyť dnes není Karla!‘ – ,To sice není, ale je čtvrtého!‘“ To už je lepší, že?
Pozoruhodná je na těchhle kouscích jiná věc. Když jsem první fór vyprávěl před časem skupině vinařů (notabene autentických), rozesmívali se velmi zvolna. Když jsem tentýž kousek vyzkoušel o pár měsíců později na skupině pivařů, rozchechtali se v okamžiku. Čímpak to asi je? A o čem ta rozdílná dynamika smíchu svědčí? Smáli by se tomu čtenáři Humoristických listů před sto padesát lety? Smál by se tomu Leonardo da Vinci? A smál by se sám Ježíš?
Autor je literární a výtvarný kritik.
