Je interpretace rizikem? Do jisté míry vždy, toho by si měl být autor vědom, když píše drama a ne prózu. Mohl by se radovat, že nenapsal příručku, návod k použití, ale příběh, jehož tajemství každý hledá po svém. Divadelní hra bez uvedení na jevišti je pár (no, to bývávalo!) stránek papíru, text je jenom jednou složkou z mnoha, to ví každý středoškolák. Jakmile má hra víc než 70 stránek – u tradičního typu dramatu –, je jasné, že se autor neuměl vzdát jediné věty. Antonu Pavloviči stačilo na Strýčka Váňu 61 stran. A hraje se po celém světě už 158 let. Pokud autor zakazuje jakékoli úpravy, zvolil pro svou tvorbu špatný žánr. I v Shakespearových hrách se musí škrtat, a dokonce i postavy.

Možná to způsobil internet, kde lze ukrást, stáhnout, zkopírovat všechno, co by normálně podléhalo autorským právům. Pirátství na internetu možná dohání autory k úzkosti, že ztrácejí nad svým duchovním majetkem kontrolu. Ale divadelní hra patří na jeviště, její uvedení by mělo být prioritou.

Otázka, zda je přenesení dramatického příběhu do jiného kulturního prostředí a kontextu možné/přijatelné, je jedna z prvních, které si klade inscenační tým. Pokud hra sleduje kulturně vzdálený konflikt/téma a vyskytují se v ní postavy jiného etnika s jejich specifickými vlastnostmi a problémy, není co řešit. Někdy ale hra obsahuje obecnější konflikt, má přesah a s malými úpravami by se dala přenést do jiného kulturního kontextu. Narazí se však na další diktát, postavy jiného etnika musí hrát jen herci, kteří se právě k tomu etniku hlásí/přísluší. Bohužel současný liberální narativ dává přednost společensko-politickým hlediskům před uměleckými. Vytváří příliš černobílou mapu, která kompromis přijatelný pro obě strany znemožňuje. Příkladem by mohl být Othello. Kolikrát by se na českých jevištích odehrál, kdyby ho směl ztělesnit pouze herec černé pleti? Že je to demagogie?

V případě, že jsou direktiva příliš svazující, měl by inscenační tým říct, děkuji, nechceme. Nepovedeme partyzánskou válku s agenturou a nebudeme doufat, že si úprav nikdo nevšimne. Dovedeme představení až k premiéře a nakonec celou práci zahodíme?

Snažím se přijít na to, proč realizační tým ztratil autonomii, proč autor, který navíc jazyk, ve kterém se jeho dílo odehraje, vůbec nezná, tudíž by ničemu na jevišti nerozuměl, i kdyby snad představení osobně navštívil. Většinou ani nezná kulturní klima a historii země, která je od té jeho vzdálená hodně na východ.

Před třiceti lety jsem se shodou různých náhod ocitla na farmě Arthura Millera v Connecticutu, kde žil se svou třetí ženou, fotografkou Inge Morath. Tehdy nám slavný dramatik ukazoval dům i farmu usazenou v krásné krajině. Procházeli jsme místnostmi s policemi plnými knih, sedal na ně prach z truhlářské dílny, která byla vrcholem prohlídky. Byla přecpaná vším možným a uprostřed stál velký bytelný stůl, který dramatik sám vyrobil. Nadýmal se pýchou. Ty místnosti, kterými jsme procházeli, byly plné Millerových dramat přeložených do stovky jazyků. Ten fakt dramatik jen cestou utrousil. Pak namátkou z jedné police vytáhl svazek s orientálními znaky na obálce. Trochu škodolibě se zeptal, jestli tušíme, co je to za hru. Jasně že jsme netušili. Smrt obchodního cestujícího, zasmál se. To bylo jediné, co padlo na téma jeho psaní. Pak jsme si dlouho prohlíželi krásné fotky jeho ženy Inge.

Současné divadlo se příliš zpolitizovalo a ztrácí schopnost oslovit širší publikum dramatem postihujícím lidský úděl a podstatu jeho křehké a zkoušené lidskosti. (I proto mnozí současní dramatici a režiséři sahají znovu po klasice, kterou interpretují.) Narazit na zajímavou hru, která se nesnaží řešit specifické problémy jen určité části populace nebo minority v bláhové naději, že je může vyřešit, je zázrak.

O co úzkostněji se sledují a hlídají práva, o to víc se ztrácí smysl. Vyjasňování „pravidel hry“ už by vydalo na jeden hutný komediální titul. Herci, režiséři a dramaturgové by dostali seznam toho, co smí a co nesmí a revizor hájící autorská práva by usedl na židli nápovědy a dohlížel, jak se činí.

Svévolně nerespektovat práva je nepřípustné, ale stejně tak direktivně zasahovat do autonomie interpreta/divadla a nebrat v potaz jiný kulturní kontext a zvyklosti. Například fakt, že repertoárové divadlo nehraje v blocích, jak je v anglosaských zemích zvykem, a proto musí i s obsazením zacházet tak, aby se titul zahrál aspoň jednou měsíčně. Sám tento fakt je pro herce utrpením – ale to už je na rozhodnutí divadla, kolik nasadí titulů a jakou šanci pak mají se v programu otočit. Každopádně je to naprosto jiná provozní situace, než když se hraje jeden kus každý den i několik měsíců.

Pokud není s pomocí agentury, která by neměla být jen pošťákem mezi agentem a divadlem, možná domluva a pochopení stanovisek, zdá se nejschůdnějším řešením na dílo rezignovat a najít si jiné. Třeba ověřenou klasiku. Alespoň tahle svoboda nám zůstává. Můžeme jen doufat, že uvést hru a dostat za její provozování slušně zaplaceno pořád zůstane pro autora tím nejpodstatnějším hlediskem.