Pozoroval jsem za svůj život divácký již věru mnohou žínku, učednici a služebnici Thálie i Melpomené, adeptky nadanější i trochu těžkopádnější, tělesně oblejší i vychrtlejší, obdarované matkou Přírodou tu více, tu střídměji. Mohly být tělesných tvarů oválných i strohých, kynutější i plošší, mohly se jevit jako typy živelné i rezervovanější, dravé i poddajnější, žhavé i frigidnější. Viděl jsem zjevy démonické, před nimiž jsem se krčil do sedadla a hloubil v něm svou zádí tůň, i zjevy andělské, jež nadnášely mne a táhly, že byl jsem poslušný jak tažný kůň. Ten talent umělecký byl přitom produkt jejich ženství, jež goethovskou silou vzhůru muže tlačí, jak to má věčné ženství ve své vnitřním počítači. Byly mezi nimi ženy vlasů plavých i uhel připomínajících, rusé i brunety, volooké i se strabismem bojující, hlasů zpěvavých i do hlubších tónů zabrušující. Některé zdály se být prosté jak nůše s vejci či skýva chleba medem namazaná, jiné rafinované jak perletí vykládaná skříňka jedem naplněná. Tak pokračovati bych mohl dále, však článek má již směřovati ku finále.

Rejstřík jejich vnad byl široký a rozmanitý, kostým jejich skrýval více či méně, představivost vždy jak mocný sval pulzující napínala smysly vilně pracující. Nebylo to však podstatné a určující, neb tělo ženské na jevišti vždy mění se v substanci vyššího druhu, stává se esencí samotného principu lidského druhu, jenž jde mu k duhu. Ten úradkem bohů rozdělen na dvě poloviny hledá svou jednotu, jak to popsal samotný Platón, který chodil na antické voloviny, kde hráli jenom sami chlapi, byť v ženském převleku, což však stejně nebylo znáti, neb byli to samí pederasti. Ženské herectví je v tomto smyslu cosi jako dar od bohů, dar, který si přitom chtěli dlouho nechat pro sebe, a trvalo dlouho, než se smilovali a poskytli ho i smrtelníkům, jimž naznačili tím, jak dostat se do nebe. Ano, není vskutku horší představy, než že by herečky vrazily si gender do hlavy a přestaly býti ženami, jež ženskost už prý nebaví, a staly by se jakýmisi bytostmi hermafroditními, homunkuly bez pohlaví, jež by přecházely z jednoho pólu na druhý, přičemž by posléze zůstaly vězeti v jakémsi našedlém příšeří, kde hledaly by soudruhy a krčily se při keři.

Divadlo je model světa, v němž předvádí se dospělí, jež k svému dětství v sále opět dospěli. V něm neznámý ještě pud prodírá se přítmím a vyjevuje se ve svém příštím. Hra šálivá převaluje se jak dým na jevišti, v němž brouzdají končetiny těch, které nesou na svých bedrech význam dramatický. Chceme zahlédnouti lůno matčino, jež hereččina pánev v utajení nosí. Toť tajemství divadelní vášně i nevinnosti, která rozum kosí. Často divákova mysl omámená odebírá se do divých představ, kde vyjevují se děje prenatální, ba až k samému jádru bytí směřující. Vědomí někdy pod tím vlivem divák ztrácí, čivy se zatmívají, tíže na víčka padá a hlava v sladkém limbu se kácí. Tu chrupot jemný zrušen jest šťouchancem neurvalým, jež snivce zpět do reálu vrací: hele, když už spíš, tak aspoň nechrápej!