Žánr

Vlny jsou historický film. K tomuto žánru se hlásí nejen titulkem v úvodu či skutečnými jmény jednajících historických postav, ale i zasazením do konkrétní doby a skvělým použitím obrazových archivů, které tvoří organickou součást vyprávění a jejichž začlenění do děje je zároveň i výhrou celého díla. Realitě odpovídá i zmizení jedné ze zásadních postav, redaktora Weinera, z děje v sice historicky pravdivé, ale dějově zcela nevhodné chvíli.

Film má dva hlavní hrdiny. Ten individuální a vymyšlený je spojař Tomáš, druhým je kolektivní hrdina, Redakce zahraničního života v Československém rozhlase koncem šedesátých let minulého století, zabydlená skutečnými historickými postavami.

Příběh Tomáše pohání motiv péče o nezletilého bratra, obavy o jeho budoucnost a snaha zabránit tomu, aby byl odeslán do dětského domova či jinak trpěl. Jeho mladší bratr ale nevypadá ani nepůsobí jako nezletilý, vypadá dokonce starší než hrdina. Mezi vysokoškoláky se pohybuje jako mezi vrstevníky, hned na začátku příběhu se navíc v konkurzu uchází o zaměstnání, do kterého by nemohl nastoupit, kdyby nebyl plnoletý. Scéna konkurzu je pak zvláštní i tím, že ačkoli Redakce zahraničního života hledá redaktora, šéfredaktor Weiner bez mrknutí oka změní rozhodnutí a přijímá spojaře, tedy technického pracovníka. Tomáše nicméně kontaktuje Státní bezpečnost a dotlačí ho k tomu, že omylem nabízenou práci přijme, stane se donašečem v této výjimečné redakci a tím se ocitne v podobném postavení jako Mirek Trojan, hrdina románu Pod junáckou vlajkou, který vstoupí do junáckého oddílu s úmyslem ukrást stan (nebo jako hlavní hrdina Wajdova filmu Člověk ze železa, který se z podobných důvodů během výjimečného stavu infiltruje do polské Solidarity).

Tomáš je zvěd, ale prostředí redakce si ho podmaní, a to nejen proto, že s jednou z redaktorek, Věrou Šťovíčkovou, naváže milostný vztah. Je mu sympatická snaha šéfredaktora Weinera šířit na vlnách éteru pravdu, a když přijedou tanky „spřátelených“ armád, je to právě on, kdo má velký podíl na tom, že vysílání rozhlasu pokračuje z alternativního utajeného zdroje. Ovšem než k tomu dojde, bojuje celá redakce celý rok a půl za ideály pravdy a svobody, úspěšně blufuje před státní policií, před všemocnou StB ukrývá šokující zvukové zpravodajství ze strahovské demonstrace z podzimu 1967 (reportáž ovšem neodvysílají, spokojí se s tím, že magnetofonové pásky ukrývají) a společně odhalí, že „dopisy lidu“, požadující rezignaci jejich šéfa Weinera, jsou policejní podvrhy (naivita, s jakou svoje odhalení prezentují na veřejnosti, vyvolává otázku, zda si tito hrdinové pamatují například politické procesy padesátých let). Je zde tedy rozehraný jednoduchý vztahový trojúhelník, kde záporným hrdinou je StB a později invazní vojska, kladným hrdinou je Redakce zahraničního života a třetím proměnlivým elementem je právě Tomáš, který v sobě nakonec, v důsledku prožitého dramatu, najde sílu odmítnout další kolaboraci a vzepře se zlu. Také proto, že jeho bratr je v tu chvíli momentálně v emigraci. Tolik tedy stručný příběh filmu a rozložení jeho hlavních elementů. Ty ovšem v historické skutečnosti vypadaly podstatně jinak.

Právo svědčit o historii

Od podzimu 1968 až do sametové revoluce měl monopol na příběh o pražském jaru restaurovaný komunistický režim, tedy komunisti tvrdé linie. V jejich podání bylo uvolnění cenzury v Československu po roce 1966 odchylkou, kontrarevolucí, nesmírně nebezpečným a nežádoucím společenským jevem, kterému naštěstí učinila přítrž takzvaná bratrská pomoc spřátelených armád Varšavské smlouvy. Posléze nastala spásná normalizace, tedy návrat k normě Moskvou řízeného socialismu.

Po roce 1989 pak mohla zaznít odlišná interpretace těchto událostí. Reformní komunisté té doby viděli pozdní šedesátá léta u nás jako upřímně míněný a lidem nadšeně přijímaný pokus reformovat socialistické zřízení, bohužel zmařený zcela nečekaným a ničím neodůvodněným vpádem vojsk Varšavské smlouvy. Že jsme se v interpretaci našich šedesátých let od roku 1989 příliš neposunuli, ukazuje právě film Vlny.

Jen připomenu, že pro československé komunisty bylo členství ve straně vždy naprosto zásadním dělicím momentem. Sami sebe chápali jako občany první kategorie, své nestranické spoluobčany pak považovali za občany druhé kategorie. Členství ve straně s sebou neslo výhody nejrůznějšího druhu, přednostním studiem na vysoké škole počínaje a možností získat určitá exponovaná zaměstnání konče, a patřila sem i výsada neméně důležitá: právo tvořit dějiny a o dějinách vypovídat. Nestraník jako občan druhé kategorie nebyl dějinotvorným prvkem, měl být pouhým přitakávačem.

Ale dnes už se na to zeptat smíme a myslím, že bychom měli. Takže: Jak vypadaly události roku 1968 očima nestraníků? Jak viděli tuto hrdinnou a dramatickou dobu občané druhé kategorie? Dramaticky, ale o poznání méně hrdinsky. Prostý občan vnímal celý reformní proces především jako schizma uvnitř Komunistické strany Československa. Pozorovateli zvenčí nemohla uniknout podstata, kterou bylo soupeření dvou ideologických politických proudů, jaké se ve Straně utkávaly během let opakovaně. Zdravý rozum velel držet se od toho všeho dál. (Stejný zdravý rozum během kritického týdne po 21. srpnu 1968 připomněl většině prostých lidí, že toto není jejich boj, přinutil je zůstat doma a zachránil tak tisícům z nich život. Tento jev byl později reformními komunisty jednostranně interpretován jako výjimečný český cit pro pacifismus. Pravda je myslím někde uprostřed.)

Pohnutky reformního křídla strany přitom nebyly vždy až tak nezištné – mnozí z reformních komunistů se snažili především zpětně ospravedlnit svoje fungování v padesátých letech, kdy pomáhali režimu v jeho nejkrutější fázi. Tak to také nestranická veřejnost chápala. To ovšem neznamená, že kdykoli se to reformnímu křídlu komunistů hodilo, neváhali se zaštítit pozitivním přijetím svých reforem mezi prostými lidmi. Je pravda, že tito lidé skutečně toužili po změně a chystané reformy a politické „uvolnění“ u nich vzbuzovaly naději. Zároveň však bylo jasné, že Moskva nikdy nepřipustí zrušení dogmatu o vládě jedné strany. Stejně tak naši rodiče nestraníci nechápali, proč by posvátné ideály pravdy a svobody měly být spojovány právě se zločineckou komunistickou ideologií, která jen v našich zemích měla k tomu datu na svědomí nějakých 200 tisíc obětí politických procesů. Krátce řečeno, nereformovatelnost socialismu a komunismu byla mezi nezávislými intelektuály všeobecně známá. Tato část veřejnosti vnímala celé vládní schizma s nedůvěrou a toto cynické, ničím neospravedlnitelné hazardování s osudem celého národa sledovala s obavami. Tím spíš, že ani komunističtí reformátoři neměli přesný plán, kde by se jejich reformy měly zastavit nebo čeho se mají přesně týkat.

Prohození rolí

Členové Redakce zahraničního života nebyli disidenti, jak by se z filmu mohlo zdát, ale (až na úplné výjimky) komunisté, kteří ve svém zaměstnání těžili ze své stranické příslušnosti (Šťovíčková, Dienstbier, Dobrovský, Weiner) a na svých pozicích zahraničních zpravodajů přicházeli pravidelně do styku s pracovníky rozvědky. Coby reformní komunisté byli pak nejen pasivními účastníky celého „obrodného“ procesu, ale byli za tento proces přímo zodpovědní, kdyby ničím jiným, tedy právě svou stranickou příslušností. Ve své horlivosti se dopustili stejné chyby jako Dubček a jeho Ústřední výbor: nadřadili reformní ideologii nad zdravý rozum, opájeli se vzdušnými zámky a obdivem prostých lidí (zde především studentů) a ignorovali politickou realitu a stranická dogmata. A tento jejich kolosální omyl, tento jejich výjimečně špatný odhad politické situace, tato jejich možná lidská naivita, ale také novinářská neprofesionalita měly katastrofální následky. V prvních týdnech okupace to bylo nějakých 137 mrtvých a násobně více zraněných. V letech pozdějších trvalá přítomnost desítek tisíc sovětských vojáků na našem území. K devastaci krajiny se pak připojil i morální pád národa, který si bohužel skutečně spojil pojmy svobody a pravdy se slovem socialismus a přestal těmto ideálům přikládat váhu a usilovat o ně. Za to všechno však nemohli pouze Sověti, ale také českoslovenští komunisté, ti skalní i ti reformní.

Když se naši filmoví hrdinové vyklánějí z oken Rozhlasu a vidí na ulici umírat muže a ženy pod koly tanků, jaksi zapomínají, že ti lidé umírají také kvůli nim. Členové Redakce zahraničního života prostě nejsou oběti režimu, za které je autor vydává, ale oběti svých vlastních chybných rozhodnutí a politického diletantismu. Stejně tak boj s StB, který z nich má ve filmu udělat kladné hrdiny, je obrácený na hlavu. StB byla přes ministerstvo vnitra podřízena ÚV KSČ, tedy od jara 1968 také Dubčekovi, a spory s tajnou policií by se v redakci řešily po stranické linii. Také je zcela nereálné, aby policie na podzim 1967 perzekuovala studenty za vylepování plakátů s Dubčekem, který byl v té době generální tajemník ÚV KSS, tedy prvním mužem Slovenska.

Pod okny Rozhlasu ale paradoxně stojí i skuteční hrdinové. Anonymní kameramani, kteří s nasazením života dokumentují vteřiny a minuty naší historie a tvoří tak záběry, které tvůrci Vln o necelých šedesát let později použijí ke zvýšení autenticity příběhu, kterým však vynesou na dějinný piedestal někoho zcela jiného.

Jsme s vámi…

Kolosální selhání reformního komunismu je v příběhu vykoupeno tradičním českým týdenním happeningem, krátkou odbojovou akcí, během které se vysílání Rozhlasu přesune do záložní centrály a pokračuje až do návratu uneseného stranického vedení z Moskvy. Tento bezesporu hrdinský čin měl ale přinejmenším sporný praktický dopad. Ve vysílání se objevují protichůdné tendence, rady zachovat klid a zamezit tak zbytečným ztrátám na životech se střídají s informacemi o padlých, které národ spíše mobilizují. Snad jen informace o zásobování nemocnic mohou mít praktické využití. Ale to není podstatné, protože jádro celého vysílání je obsaženo v jedné jediné větě: „Jsme s vámi, buďte s námi.“ A tato slova jsou skutečně historická. Ne proto, že se v nich zaměstnanci státního rozhlasu dovolávají v tomto filmu solidarity svých posluchačů. Jejich smysl je mnohem závažnější. V tomto týdnu, v těchto šesti dnech se totiž komunisté, občané první kategorie, poprvé dovolávají solidarity svých nekomunistických, druhořadých spoluobčanů! Tak daleko dostoupila panika reformátorů, že zapomněli na další z komunistických dogmat: občané druhé kategorie netvoří dějiny, je to jen štafáž, přikyvovači, dav, který nám tleská, když je třeba. Ale teď najednou jsou ti lidé tam dole na ulicích jaksi nesmírně důležití a my je žádáme, my je prosíme, aby byli s námi!

Jak už to ale s komunisty bývá, i tato pravda má krátké trvání. Mysleli to dobře, ale dopadlo to jako vždycky. Po šesti dnech se z Moskvy vrací unesený ústřední výbor strany v čele s Dubčekem a první část legendární věty už neplatí. Souhlas se vstupem armád podepsali všichni kromě Františka Kriegla (o těchto šesti dnech vypráví jiný, velice důležitý a zcela nepovšimnutý film Muž, který stál v cestě – doporučuji). Ze slavného Dubčekova rádiového projevu po návratu zazní ve filmu jen pár slov a postavy redakce vše reflektují v obecné rovině – jako zklamání. Větší osobní reflexe zcela chybí, bohužel i u hlavní postavy. Nevím, jestli si Tomáš dokázal uvědomit, že se nechal zatáhnout do cizí, předem prohrané hry, že zbytečně riskoval život svůj a svého bratra, že ho semlely dějiny psané komunisty. Ve filmu tomu nic nenasvědčuje a ani nevýrazné herectví Vojtěcha Vodochodského odpověď nenabízí. Návrat jeho bratra z několikatýdenní emigrace je pak už jen snahou o happy end, který je stejně falešný jako předchozí konflikt Redakce zahraničního života versus StB.

Jirka určitě nepsal svůj scénář ze zlé vůle. Ideály komunismu jsou mu – pokud mohu soudit – vzdálené a věřím, že nešlo ani o snahu historicky zjednodušeným příběhem přitáhnout více diváků. Při psaní scénáře ale vycházel z vyprávění pamětníků-komunistů. Jejich pocity byly možná autentické, ale bohužel zatížené jejich domnělou „dějinnou úlohou“, tedy falešné. Zde by byla namístě širší reflexe a sběr dat, přinejmenším od dramaturga. Pod projektem, který podle tvůrců vznikal deset let, jsou podepsaní dva. Kdo ví, jak mohl tento příběh vypadat, kdyby Jirka místo paní Šťovíčkové vyzpovídal třeba Petra Pitharta. (Pro zájemce doporučuji jeho skvělou knihu Osmašedesátý.)

Na vlně mýtů

Jak reaguje český divák, ten věčný šťoural, kterému není nic dost dobré, na takto rozporuplný film? Vznáší kritické připomínky? Protestuje? Ne! Až na pár neopodstatněných urážlivých výkřiků je divák nadšený. A nadšení jsou i členové filmové a televizní akademie u nás i na Slovensku, stejně jako mnoho kritiků. Určitou střízlivost osvědčí pouze Ceny divadelní kritiky a Karel Och, který mezi řádky prohlásí, že tohle přece jen do hlavní soutěže v Karlových Varech přijmout nemohou (pro něho jde ale zřejmě o příliš „komerční“ film).

Není pochyb o tom, že Vlny mají po většinu své stopáže velmi poutavou formu. Americký způsob práce se zvukovou složkou, naléhavost střihu, vynikající kamera, výrazná úloha dobové hudby (někdy kýčovitá, ale proč ne) a již zmíněné skvělé propojení děje s archivy, to vše funguje na úrovni, na kterou nejsme v českých poměrech zvyklí. To vše od tvůrce, který byl dlouhodobě jako režisér podceňován. Jsem si ale jistý, že divák u Vln neocenil pouze formu, ale právě jejich silný, nepřiznaně „pohádkový“ příběh.

Autor podporuje dva pevně zakořeněné mýty kolem invaze vojsk Varšavské smlouvy. Tím prvním je tvrzení, že vpád vojsk byl zcela nečekaný. Prostí lidé přitom vpád Sovětů očekávali. Přinejmenším od května 1968, kdy byla vojska rozmístěna za našimi hranicemi. Invazi si sice nikdo nepřál, všichni doufali, že k ní nedojde, ale tvrdit, že byla překvapením, je v rozporu s pravdou. (V příběhu příjezd tanků zmíní Luboš Dobrovský, nikdo z redakce z jeho varování nic nevyvodí. To bohužel odpovídá dobové realitě.) Absolutní vedoucí úloha Komunistické strany Sovětského svazu byla nezpochybnitelným dogmatem komunistického impéria přinejmenším od roku 1929 a nic nenaznačovalo, že by tomu koncem šedesátých let mělo být jinak. Že to Dubček odmítal vzít v potaz, svědčí o jeho počínající hybris, těžko představitelné naivitě, a mizerné práci s vlastní rozvědkou.

Druhým mýtem je často se opakující český pocit, že týdenní hrdinství váží víc než léta kolaborace se zločinným režimem. Luboše Dobrovského jsem znal a vážil jsem si ho. Ale ne proto, že v roce 1967 vstoupil jako moskevský korespondent do strany nebo proto, že pracoval pro pana Weinera. Svoji statečnost osvědčil během následujících dvaceti let, kdy už jako občan druhé kategorie pořádal bytové semináře, pracoval v kotelně a v ideálech pravdy vychovával své děti.

Vlny nás líčí tak, jak se chceme vidět: jako národ hrdinů. Možná bezejmenných spojařů, možná lidí váhajících, ale schopných se nakonec rozhodnout správně. Je to film o naší touze být lepší. Což je krásný motiv. A zde je dvojnásob škoda, že s realitou nakládá tak volně, že ho musíme odmítnout, nechceme-li se dopustit hříchu falešného dojetí. Působí jako americký film o české historii, nad jejímiž archivy se tají dech, ale kulisy jsou z papundeklu. Na Američany byl paradoxně i tak příliš složitý, v Evropě ovšem komerčně uspěl a na to můžeme být hrdí. Ovšem s vědomím, že člověk, který nezná historii, se stává cizincem ve své vlastní zemi. To, že třicet let po sametové revoluci tak mocně tleskáme komunistické interpretaci našich dějin, je pro mne smutné. To, že tak činíme nevědomky, nepovažuji za polehčující okolnost.