Přišlo mi, že ztišená, technicistní, studená, dekonstruovaná úvaha Jana Friče a jeho týmu o Gorkého textu, potažmo o rodině i byznysu v éře pozdního kapitalismu, trčí pět let po premiéře zvláštně do časů, které jsou všechno, jen ne studené a ztišené. Americký prezident předvádí na píseň YMCA chorošku, která vypadá, jako když na střídačku masturbuje dva žirafí samce, mezitím krachne ekonomiku, žvatlá jako král Ubu a přikazuje celému světu, aby mu líbal řiť. (Má ji Donald taky oranžovou? Nebo si mejkap šetří jenom na mordu? Co myslíte?) Jeho kamarád megaboháč se nafrká ketaminem, narazí si na kebuli čepičku v podobě sýra a jde v přímém přenosu koupit klíčové volby ve státě Wisconsin. Deportaci do jihoamerických lágrů řídí v Americe barbína převlečená tu do kostýmku vojandy, tu hasičky a moudrá tak, že by ji v debatě přelstil i jogurt. Na hlavním propagandistickém kanále ve Spojených státech, který denně gumuje palice pětašedesáti milionům předplatitelů, se moderátor tetelí nad představou anexe sousední Kanady a sděluje, že od té doby, co mají USA novou hlavu státu, je každý den jako Vánoce.

Stačí v takové době šeptaní do portů, podmáznuté zneklidňujícím basem? táhlo mi hlavou, když jsem po deváté večer odcházel ze Stavovského divadla. Není potřeba spíš řvát? Nepatří mrazivě zklidněné jevištní úvahy o destruktivním vlivu peněz na mezilidské vztahy do časů, které už dávno skončily, protože nyní už jsme daleko za horizontem událostí vytyčených dlouhým stínem krátkého dvacátého století, řečeno s Václavem Bělohradským? Idiocii a uječenou neschopnost dnes nikdo neschovává, je naopak vítanou a oceňovanou kvalitou. Rozcapená držka žvanící nehorázné kokotiny je příznakem doby, od posledního podcastu kdejakých vometáků po Bílý dům. Jak nejlépe reagovat, jak záplavu stupidity, poháněnou algoritmy, amplifikovanou tlampači twitterových hashtagů a dovedně využívanou globálními i lokálními gaunery, zachytit, zpracovat a popsat na jevišti, stránce nebo obrazovce? Příhodně samozřejmým žánrem se zdá fraška: zlá, brutální, černočerná a beznadějná. Ale možná že přesně tohle není cesta. Možná že nejhorší, co může umění současnosti dělat, je hrát s klauny u vesla jejich šaškárnu. Možná že šepot je lepší než řev. V tom případě byla Vassa Honzy Friče a spol., premiérovaná v závěru globální pandemie, inscenací prorockou.

Nutkání řvát se ale někdy brání těžko. Když se armáda otroků, trestanců a kanibalů, hnaná na jatka kágébáckým skrčkem, už třetí rok roztahuje na cizím území. Když vyděšená, vykrmená a zoufale zbabělá Evropa tři roky účastně pokyvuje hlavou a tu tam za krev lidí bránících své domovy blahosklonně poskytne pár nábojů. Když se soudružka milionářka europoslankyně dá do holportu s dalšími kolaboranty a drze vytrubují o chystané změně režimu. 

Někdy je řev přetlačen smíchem: Když se na Slovensku stane zastánce ploché země a lovec medvědů ministrem. Když se starosta města Kladno rozhodne už asi popáté vyjebat s Městským divadlem Kladno, protože Kladno, to je to město, kde se podobné věci prostě dějí. A pokaždé když se k čemukoli vyjádří zubař Šmucler. Tu se najednou zlá fraška začíná opět jevit jako ten nejlepší formát, nejschůdnější a jediný možný způsob, jak se vypořádat s čím dál pitomější povahou žité reality. A takhle si tu žijeme. Od šepotu k řevu, od mrazení k výsměšnému chechotu, od frašky k hrůze. Této dichotomii se nedávno věnovali v Rubínu v adaptaci Pasoliniho Darmošlapů, uváděné jako Fakani v režii Ondřeje Štefaňáka. Zda se jim to povedlo, nechť si každý jde do malostranského sklepa ověřit sám. Já můžu jen prozradit, že na scénu možná přijde i Elon Musk.

Šeptat, nebo řvát? Samozřejmě netuším, možná obojí najednou, což jde ale blbě dohromady. Asi záleží na okolnostech. Nejspíš to tak bylo vždycky. A jenom lidem jako já, kteří vyrůstali ve fukuyamovském bezčasí konce devadesátek a začátku nového tisíciletí, se zdá, že svět hoří. (Byť on tedy skutečně doslova hoří, a nevypadá to zlepšení.) Permanentní oscilace mezi sebeuklidňováním ve stylu „krize byly a budou, přestaň vyšilovat“ a pocitem „jsme totálně v hajzlu“ je každopádně poněkud vyčerpávající. Zdá se mi, že řada současných tvůrců ve všech disciplínách a oborech, zejména z mladé a nejmladší generace, se v tom plácá podobně. Mezi analýzou a totální expresí, mezi apelativním a dekonstruovaným, mezi klidem a hysterií. Ale zase: jistě to tak bylo vždycky. Zbývá tedy jen jediná, finální otázka: Maže si Donald prdel oranžovým mejkapem, nebo nemaže? Znám na ni odpověď. Maže. Tři kila si tam toho svinstva patlá.