V březnu 1990 se uskutečnila další velká zahraniční cesta Václava Havla, při níž jsem byl členem širší delegace, tentokrát do Paříže a Londýna. V obou metropolích to byly krátké a intenzivní pobyty. K oběma městům jsem měl osobní vztah, k Londýnu z pobytu s Quidamem v listopadu a prosinci 1968, k Paříži především ze dvou několikatýdenních pracovních pobytů v roce 1979 s Bolkem Polívkou při zkoušení Pezza contre Tschorba v Théâtre de l’Est parisien a ze dvou hostování s Divadlem na provázku (1980 a 1981). Při prezidentských cestách jsem tato města poznával jinak. Nikdy jsem také neměl ostych, pokud se k tomu naskytla příležitost, při navazování kontaktů s významnými evropskými či světovými divadelníky, v pařížském programu však při jedné události došlo k jejich – svým způsobem fascinujícímu – „nakupení“.   

Dvoudenní program byl intenzivní, a přestože jsem Paříž již hodně znal, během něj se mi na ni otevíral nový pohled. Poprvé – a nutno říci, že i naposled – jsem ji viděl z vrtulníku, který nás po příletu z Prahy dopravil z letiště Orly na náměstí před Invalidovnou. Při cestě auty odtud do vládní rezidence Marigny, kde jsme byli ubytováni, jsme mohli sledovat, jak na všech střechách podél naší cesty stáli ostřelovači. Havel byl v té chvíli světovou celebritou, ty černé postavy s dalekonosnými puškami připomínaly, že světová sláva s sebou nese i větší ohrožení. První večer uspořádal prezident Mitterand velkou slavnostní recepci v Elysejském paláci. A na druhý večer ministr kultury Jack Lang, který chtěl oplatit Havlovi již mnou vzpomínané přijetí na Pražském hradě, připravil velkolepou akci.

Odehrála se v Palais Royal, sousedícím s Louvrem. Již příchod byl fascinující i fantaskní. Vstupovali jsme přes nádvoří s instalací sochaře Daniela Burana – zeleně fluorescenčně nasvětlenými fragmenty černo-bíle pruhovaných mramorových sloupů různých velikostí – a poté přes prostranství pokryté stovkami hořících svící do velké do galerie, do níž Lang na počest Václava Havla pozval elitu francouzského umění a kultury. Po slavnostních přípitcích se rozpoutalo přátelské neformální setkání. Středobodem zájmu všech francouzských – především literárních a divadelních – umělců byl samozřejmě Václav Havel, ale byli nesmírně otevření komunikaci s námi všemi. Rozhlédl jsem se a jako prvního jsem uviděl nepřehlédnutelného Petera Brooka. Zamířil jsem tedy rovnou k němu a chtěl se mu představit. On se na mě zadíval, usmál se a k mé velké radosti řekl něco neuvěřitelného: že si pamatuje naše setkání, které se odehrálo před deseti lety.

Brook, Mnouchkine, Ionesco, Forman a Kundera v Paříži

Abych to objasnil, dovolím si krátký návrat v čase o deset let. V listopadu 1980 jsme na závěr Dnů československé kultury ve velkém sále paláce UNESCO zahráli pro mezinárodní obecenstvo Commedii dell’arte, s níž jsme pak od 25. do 30. listopadu z iniciativy Emmanuela de Véricourt hostovali v Théâtre de l’Est parisien. Zařazení Commedie do programu si UNESCO na československé straně vynutilo v době, kdy se již s termínem představení v Théâtre de l’Est parisien nedalo hýbat, a zaplatilo tři dny pařížského pobytu. Při zahraničních cestách jsme jindy měli pracovní program rozpočítaný na dny a zde se před námi otevřel luxusně dlouhý čas, kdy jsme mohli v Paříži svobodně žít. Se štěstím se mi podařilo získat několik lístků na Mefista podle Klause Manna v Théâtre du Soleil, ale před rokem premiérovaná inscenace Petera Brooka a mezinárodního souboru jeho Mezinárodního střediska divadelního výzkumu (Centre internationale de recherche théâtrale) La Conférence des oiseaux (Ptačí sněm) byla v Théâtre des Bouffes du Nord beznadějně vyprodána. Řekl jsem si, že se tam i tak musím dostat, ale z kolegů se k tomuto nejistému podniku nikdo nepřidal. Šel jsem tam s dostatečným předstihem a v pokladně jsem řekl, že jsem z českého divadla, které hostuje v Théâtre de l’Est parisien, nemám lístek, ale potřebuji představení vidět a chtěl bych také mluvit s Brookem. I když na mě hleděli trochu překvapeně, zapůsobilo na ně asi mé trochu „zdivočelé“ odhodlání, nevyhodili mě, naopak mi řekli, ať počkám, že oni to rozhodnout nemohou. Někam telefonovali a pak jsem delší dobu čekal… Nedával jsem si moc naděje, ale pak přišel muž, asi někdo jako inspektor hlediště, nechal si vše zopakovat, i on někam telefonoval a pak mě zavedl do hlediště toho nekonvenčně upraveného starého divadla, posadil mě na velmi dobré – asi služební – místo a řekl, ať na něj po představení počkám, že mě zavede k Brookovi.

Bylo to neuvěřitelné, chvíli jsem se z toho musel vzpamatovat, ale pak mě to magické představení – v němž herci animovali exoticky vyhlížející loutky či masky ptáků, sami se jako ptáci pohybovali a chvílemi s těmi loutkami-maskami splývali v jedno – zcela pohltilo. A po představení mě ten muž skutečně odvedl k Brookovi. I setkání s ním bylo magické. Byl velice vstřícný, nabídl mi víno, řekl, že o našem představení v Théâtre de l’Est parisien četl, ale nemohl se na ně přijít podívat, věděl, že jsme v létě měli úspěch v Avignonu. S mírným pobavením kvitoval, že jsem se v osmašedesátém setkal s Marowitzem, i to, že bych býval měl šanci potkat se s ním již před pěti lety na Univerzitě hledání ve Wrocłavi u Grotowského, ale musel jsem odjet před jeho příjezdem. Tolerantně naslouchal mému ne zcela gramaticky správnému výkladu uměleckého programování Husy na provázku a vysvětlování našeho programu „irregular dramaturgy” jako překračování hranic tradičního divadla a nástroje k prolamování cenzurních zákazů. Nejvíce ho však zajímalo moje vnímání Sněmu ptáků, které bylo především obrazové, protože francouzštině rozumím jen orientačně. Odcházel jsem víc než po hodině v tvůrčím tranzu…

V Palais Royal byl můj rozhovor s Brookem kratší, řekl jsem mu, že jsem divadlo na čas zaměnil za možnost být poradcem Václava Havla, po jehož boku jsem strávil sametovou revoluci, a dohodl s ním, že připravím jeho návštěvu Prahy. Pak jsem uviděl Ariane Mnouchkine, zakladatelku a uměleckou šéfku Théâtre du Soleil. V roce 1980 jsem jí po představení Mefista v nakupení lidí v první lodi bývalé prachárny Cartoucherie, kterou si Théâtre du Soleil skvěle upravilo k divadelním účelům, mohl pouze podat ruku, uvítal jsem tedy příležitost s ní promluvit. Théâtre du Soleil jsme s Petrem Scherhauferem chápali jako spřízněné divadlo a studovali vše dostupné především o jarmarečním podání francouzské revoluce v inscenaci 1789 a o současné variaci na commedii dell’arte v L’Age d’Or (Zlatém věku), námětů k rozhovoru s ní jsem tedy měl hodně. Později jsem potkal A. J. Liehma, který byl pro mě legendou, ale ani já skrze Divadlo na provázku jsem jemu nebyl neznámý a rychle jsme navázali přátelství. Provázel mě pak davem významných osobností a v jedné chvíli mi řekl: „Teď budeš mít velkou radost!“ A než jsem mohl něco namítnout, představil mě Peteru Brookovi, který pobaveně poznamenal, že už se známe.

Když se pak okolo Václava Havla trochu uvolnilo a v tom velkém sále jsme se setkali a pohybovali chvíli spolu, pokusil se mě i on představit Brookovi – který to již vzal jako jakousi hru. Pak jsme potkali Ariane Mnouchkine, která také řekla, že se již známe, a Václav poznamenal, že to vzdává, protože jak se zdá, už se znám se všemi… Ale později, ke konci setkání, mě najednou chytil za ruku a se slovy, že teď budu jistě překvapen, mě odvedl do rohu sálu ke starému muži sedícímu na kolečkovém křesle. Tak se stalo, že jsem mohl chvíli pobývat ve společnosti dvou velkých autorů absurdního divadla: Václava Havla a Eugèna Ionesca.

Ten večer magických setkání měl však mít ještě tečku. S Milošem Formanem, s nímž jsem byl v přátelském kontaktu již od velké americké cesty, jsme z recepce odjeli s Havlem. Václav se potřeboval vymanit z masivního obklopení francouzskou ochrankou, protože její přítomnost vyvolávala zájem novinářů. A Milošovi se opravdu podařilo dojednat – i když vzdát jsme se jeho ochrany nemohli –, že nás budou sledovat pokud možno nenápadně. Byl krásný březnový večer, příjemnou pěší procházkou Latinskou čtvrtí jsme nakonec došli k restauraci – v Paříži k bistru –, kde na Havla, jak jsem již začal tušit z rozhovoru, který jsme vedli cestou, čekal Milan Kundera. Tam jsem měl možnost Kunderovi jednou v životě podat ruku a mohu dosvědčit, že na obou protagonistech tohoto setkání bylo vidět uspokojení, že k němu došlo. K následujícímu rozhovoru, který se měl odehrát jen mezi čtyřma očima, jsme je již nechali o samotě a Miloš Forman nás odvedl do svého oblíbeného „bistra“ s rybími specialitami.

Následujícího rána jsme po prohlídce Arche de la Défense odletěli do Londýna. Jako člen širší delegace jsem tam měl v době hlavních diplomatických jednání vlastní program, první večer, kdy měl Havel v Downing Street 10 večeři s Margaret Thatcher, mě Miloš Forman pozval na skvělou divadelní produkci pojmenovanou jednoduše An Evening with Peter Ustinov. S nadšení jsem sledoval, jak tento fascinující herec, spisovatel a intelektuál ovládal pouze slovem, minimalizovaným gestem a silou své osobnosti zcela zaplněné velké hlediště Haymarket Theatre. Při následné večeři ve vybrané restauraci s mořskou kuchyní, tentokrát japonskou, kterou opět vybral Miloš Forman, jsem mohl poznat, že Ustinov je i velmi zábavný a přátelský společník, a předběžně s ním dohodnout vystoupení v Praze. Do zahraničí jsem však nevyjížděl jen s prezidentem, směřovaly tam i moje individuální cesty za jednáními ve sféře kultury, na mezinárodní konference i na divadelní festivaly. I když jich nebylo málo, byly zahraniční cesty jen menší částí mého náročného poslání poradce či asistenta a posléze ředitele Kulturní sekce Kanceláře prezidenta, které spočívalo v plnění úkolů a v pokusech o řešení problémů, které před nás stavělo proměňující se české a československé kulturní prostředí.

Zahradní slavnost ve stylu commedie dell’arte

Náročný pracovní program, který často zahrnoval i víkendy, mi přinejmenším v prvním půlroce dovoloval zajíždět za rodinou do Brna pouze tak jednou za dva týdny na jeden či dva dny a jen výjimečně jsem během těch krátkých pobytů zašel do divadla. Vzdát se však práce v divadle zcela by bylo nepřijatelnou cenou za toto mé nové kvazi politické působení. Vždy jsem je bral jako dočasné, i když logické vyústění svých aktivit ve smyslu působení divadla či divadlem ve společnosti. Během dvouapůlletého období, které jsem na Pražském hradě strávil, jsem pravidelně zvažoval, nenastává-li již čas pro návrat do divadla. I Václavovi jsem takto svůj vztah k nesmírně zajímavé a vysoce prestižní spolupráci s ním představil a on s tím souhlasil.

Zůstal jsem tedy nadále na čtvrtinový úvazek dramaturgem Divadla Husy na provázku (Husu jsme do názvu vrátili na začátku ledna 1990) a dal jsem Trudě-Evě Vidlařové plnou moc k vyzvedávání mé mzdy, z níž vytvářela volný či „černý“ fond. Zodpovídal jsem dál za dramaturgické koncepce, i když jsem o nich mohl diskutovat – především s Petrem Scherhauferem a Evou Tálskou – většinou jen v noci po telefonu. Jen co odezněla revoluční euforie a divadlo se vrátilo do každodenního chodu, museli jsme S Petrem udělat rychlé dramaturgické rozhodnutí, co bude první „porevoluční“ premiérou. Vyšel jsem ze zdánlivě jednoduché dramaturgické úvahy: není-li možné inscenovat poslední hru Václava Havla, protože její psaní nadlouho přerušil v listopadu 1989, budeme inscenovat jeho hru první, tedy Zahradní slavnost. K této volbě jsem však měl hlubší koncepční důvody. Dialogy prostoupené vyprázdněnými frázemi a k nesmyslu posunutými lidovými rčeními a průpovídkami i celý „příběh“ Zahradní slavnosti lze nesporně chápat jako brilantní dílo ve sféře absurdity a nonsensu či absurdního dramatu s nonsensovými prvky. Inscenací Zahradní slavnosti jsme tedy navazovali na dramaturgickou řadu „králů nonsensu“, kterou od počátku činnosti Husy na provázku realizovala Eva Tálská.

Scherhaufera návrh Zahradní slavnosti zaujal jako možnost inscenovat Havla ve stylu commedie dell’arte. Ne však ve smyslu slovních improvizací, i když i ty by zkušený soubor Husy na provázku dokázal na podkladu Havlových slovních her rozvíjet, ale zbortilo by to promyšlenou stavbu textu. Improvizace se odehrávaly v průběhu první fáze zkoušek, kdy herci ještě ne zcela zvládali text a měli jednotlivé situace vyjadřovat pohybovými etudami. Až v další fázi se v takto pohybově rozvinutých situacích začal fixovat Havlův přesně vystavěný text. Na zkouškách jej hlídal Roman Ráček, kterého jsem na základě jeho úspěšné inscenace Vernisáže se studentským divadlem VáHa Scherhauferovi doporučil, aby mě dramaturgicky zastupoval na zkouškách. Inscenace byla úspěšná, o čemž svědčí skutečnost, že se v repertoáru udržela za stálého živého zájmu publika až do roku 2008 a stala se tak vůbec nejdéle uváděnou inscenací hry Václava Havla v českém divadle.

Samozřejmě jsem hledal a vítal všechny příležitosti, jak propojit mé pražské působení s Husou na provázku. Atraktivní a experimentálně lákavá možnost se naskytla 29. dubna 1990 na slavnostním shromáždění na Palackého náměstí, které bylo uspořádáno k vyhlášení přejmenování Engelsova nábřeží na Rašínovo. Václav Havel souhlasil s mým návrhem, že zde pod Suchardovým pomníkem Františka Palackého Divadlo na provázku a HaDivadlo sehrají uliční verzi jeho hry Zítra to spustíme, jejíž hlavní postavou je Alois Rašín. S Petrem Scherhauferem a Josefem Kovalčukem jsme připravili zkrácenou uliční verzi. Předvedena byla na vyvýšené hrací ploše tvořené žulovými deskami podstavce pomníku, „předsedal“ jí v křesle sedící bronzový Palacký a nad ní se vznášela „ženská postava Čechie hlásající vzkříšení národa“. Václav Havel v projevu – po němž následovala tato neobvyklá uliční divadelní produkce – vyjádřil víru, že toto shromáždění „neformálním nebo improvizovaným charakterem snad připomene velké mítinky, které vedly k pádu totalitní moci v Československu. A touto připomínkou dnes, první den, nebo druhý den předvolební kampaně připomene něco z atmosféry té doby a něco z ideálů té doby“.

Připomnělo-li to shromáždění i neobvyklé uvedení Zítra to spustíme „atmosféru a ideály“ sametové revoluce, pak jejím definitivním završením nesporně byly první svobodné volby a slavnostní tečkou Koncert vzájemného porozumění, který se odehrál 9. června 1990 po uzavření volebních místností na Staroměstském náměstí, kde Rafael Kubelík spojil Českou filharmonii, Státní filharmonii Brno a Slovenskou filharmonii, aby pod jeho taktovkou provedly Smetanovu Mou vlast…