Seděl jsem v Národním divadle na premiéře Oresteie, pozoroval ty skvělé herce v té uhrančivé výpravě, poslouchal hudbu milovaného Ivana Achera – ale většinu času chtě nechtě myslel hlavně na to, jak moc mě mrzí, že se nehraje Aischylos. Tenhle text rozhodně není míněn jako recenze na inscenaci Mariána Amslera, které rád přiznávám řadu kvalit a moc jí přeju divácký zájem, kterého se dočkala, i kladné reakce, jichž se jí od části publika dostalo. Jen jsem pocítil potřebu nějak se pokusit vyjádřit určité pochyby ohledně toho, co tahle konkrétní adaptace říká o našem dnešním vztahu ke klasickým textům.

Když nezačne foukat

Pochybovat jsem u té Oresteie začal opravdu výrazně v okamžiku, kdy Agamemnón, Meneláos a Talthybios začnou rozmlouvat o obětování Ifigénie. Rozumím samozřejmě, proč je pro adaptaci výhodné, ba třeba i nutné vrátit se dávno před bod, kdy příběh začíná vyprávět Aischylos – moje zmatení plynulo odjinud. Svět Ickeovy hry jistě není realistickým popisem současnosti, přesto je cílem adaptačního procesu nepochybně zesoučasnění: postavy spolu hovoří ryze dnešním slovníkem, jsme v moderním světě psychiatrické péče, televizních interview a medicíny, která i rituální vraždu dovede provést odosobněně a technicky. A v tomhle světě moderní velitel moderní armády řeší, že když neobětuje svou dcerku, nezačne podle věštby foukat vítr…

V tu chvíli jsem se vůči celé věci v duchu nějak vzbouřil. Ne proto, že bych vyžadoval doslovný realismus, ne proto, že bych začal rozebírat, jaká moderní válečná flotila používá plachetnice. Spíš už proto, že jsem jednoduše přestal rozumět, jaký hodnotový a duchovní svět mi ta inscenace předkládá, podle jakých zákonitostí se v něm mám orientovat (protože se mi zdá, že se o něm vlastně dozvím hrozně málo). A nejvíc ze všeho se mi na mysl začala drát vzpomínka na Eurípidovu Ifigenii v Aulidě, podle mě jednu z nejkrásnějších her klasického repertoáru.

Nechám teď stranou to, že se mi Ickeovy dialogy v českém znění jevily (při vzpomínce na Eurípida, potažmo na slavný překlad Karla Hubky a Josefa Topola) místy jako vysloveně amúzické sentence. Nechám stranou i to, že mi Ifigenie v Aulidě připadá mnohem napínavější a dramatičtější – je mi jasné, že Icke sleduje jiné cíle a tady, v téhle části příběhu neleží jádro jeho dramatického snažení. Směřuju k tomuhle: Svět, ve kterém o dceřin osud hraje Agamemnón Ickeův a Amslerův (a Davida Matáska), se tváří současně, ale je to podle mě současnost dost povrchní, kašírovaná. Svět Agamemnóna Eurípidova je nám na první pohled cizejší (časem, místem i kulturou), ale snad právě díky tomu můžeme být vnímavější a citlivější k tomu, co se v něm odehrává a podle jakých pravidel.

Klíčem k pochopení nemusí být předstíraná podobnost, ale naopak přiznaná odlišnost. A zrovna Ifigenie v Aulidě podle mě vlastně vysloveně současná hra je, v rovině osobní i v rovině politické (možná víc než třeba právě Aischylova Oresteia se svým hodně abstraktním a komplikovaným konceptem spravedlnosti). Jenomže ta její současnost není doslovná – a cesta k aktualitě podle mě nevede přes zdoslovnění.

Zachovat odstup

Mohlo by se asi zdát, že mluvím jako konzervativní milovník hádanek, který trvá na tom, aby mu hádanky (totiž aktuální významy zašifrované ve starých textech) byly předkládány i nadále tak, jak je zvyklý. Možná to tak trochu je, ale nemíním to snobsky: jedním z mých velkých divadelních zážitků poslední doby je to, jak jsme v ostravském Divadle Antonína Dvořáka s ostatními diváky rozkrývali veškerou Eurípidovu tragickou ironii a sžíravý vtip v Médee v režii Jakuba Šmída. Vzpomínám si, že v jedné chvíli se sál opravdu nahlas rozesmál, když Iáson v okamžiku zdánlivého příměří se zrazenou Médeou odtušil: Já vlastně chápu, že se ženám nelíbí, / když si muž za jejich zády / přivede domů jinou. Samozřejmě: tady Iásonově směšnosti hodně pomáhají i překladatelé Matyáš Havrda s Petrem Borkovcem a také jeho představitel Robert Finta, který ho obdařil opravdu upřímným okouzlením nad brilantní dedukcí, jíž se právě dopustil. I tak bych ale řekl, že tohle je jedna z radostí, které skýtá právě a pouze inscenování klasických textů: zábavný a dráždivý a dramatický je určitý odstup mezi naší skutečností a světem a uvažováním dávných hrdinů. A zdá se mi, že tenhle odstup může být leckdy (překvapivě?) dobré zachovat.

Nejsem rozhodně proti adaptacím či adaptujícím hrám celkově – třeba když příběh přenesou do současnosti funkčně se vším všudy (napadá mě třeba Molièrův Misantrop, jak jej do současného korporátu kdysi přenesli tvůrci brněnského BuranTeatru) nebo když text výslovně komentuje zdrojový materiál (jako to činí Kuřačky a spasitelky Anny Saavedra s Čechovovými Třemi sestrami). Jen by mě trochu mrzelo, kdyby klasické hry začaly nějak výrazněji z českých jevišť vytlačovat mechanicky přejímané britské úpravy – ty ostatně vycházejí z úplně jiné překladatelské tradice a úplně jiné literární kultury než české divadlo. Zrovna tak by mi přišlo líto, kdyby tyhle úpravy vytlačily to, co jsou jenom zdánlivě: totiž současné drama.

Konkrétně u Ickea už by se po Doktorce v Národním divadle Brno (2021) a po Marii Stuartovně v Divadle Petra Bezruče (2024) dalo začít hovořit o jakémsi trendu. Nic proti němu, ale je dobré mít na paměti, že texty Ickea-dramatika vznikají pro potřeby Ickea-režiséra. Režisér je to nesporně znamenitý, ale k textům by podle mě bylo záhodno přistupovat kriticky. Doktorka je efektní hra (a Schnitzlerův Profesor Bernhardi se k tomuto adaptačnímu přístupu celkem hodí), ale nejsem si jistý, jestli umožňuje takový požitek, jaký se povedlo ze Schnitzlerova originálu vytvořit Thomasi Ostermeierovi v berlínské Schaubühne (2016) – protože ani Ostermeier se podle mě nesnažil tvářit, že je ta hra ve všem všudy dokonale aktuální, ale taky pracuje s tím zmiňovaným odstupem. A k posílení dojmu jistého přínosného napětí mezi víc než sto let starým textem a námi mu sloužila nehistorizující scéna a současné kostýmy – což je možná pro současné kontinentální divadlo trochu tím, čím jsou pro ostrovní scény adaptační překlady zaštítěné jmény významných domácích autorů.

Seděl jsem v Národním divadle na premiéře Oresteie: textu, který divadlo na Facebooku propagovalo poněkud úsměvně adjektivem „přitažlivý“. Na to adjektivum jsem si bezděky vzpomněl: ano, vlastně je to sexy, ale takovým hodně povrchním způsobem. „V Ickeově Oresteii dochází k osekání všeho podstatného a autor divadelním tvůrcům předkládá už jen slupku příběhu, u kterého je při bližším pohledu složité říci, o čem vlastně pojednává,“ píše Eliška Kubartová ve znamenité stati nazvané Jenomže všechno prostě – rozbředlo, která vyšla na portálu divadelní.net. Činohra Národního divadla přitom s Eurípidovými Bakchantkami nedávno ukázala, jak velice, velice sexy může být skutečná antika – a tak bych věřil, že nás nebude málo. Nás diváků, které opravdu láká klasická dramatika a jiné, cizí, vzdálené světy, jež nám může otevřít, aniž by se vzdávala ambice o to důsažněji zároveň promlouvat k tomu našemu.