Byla to 24 718. repríza nejdéle uváděné inscenace všech dob a byl to veskrze rozkošný zážitek. Už ta samotná pietnost, s níž je ve foyer za sklem vystavena originální režijní kniha, a na jevištním krbu v penzionu U klášterní studně stojí stále tytéž hodiny, které zdobily scénografii už při premiéře v roce 1952! Ale okouzlující je hlavně kus sám – jako divadlo to bylo veskrze průměrné retro se slušnými (ale ne výtečnými) herci. Nicméně jako zážitek bych to doporučil všem, co do Londýna jedou, pokud chtějí vidět a zažít něco naprosto esenciálně anglického. Vždyť je to hra, kterou si u Agathy Christie objednala sama královna! V míře anglickosti se dle mého Pasti na myši vyrovná tak maximálně Tower a Buckinghamský palác.

Dne 19. března tohoto roku se Past na myši dočkala jubilejního čísla 30 000 repríz. Jako hrdý člen Společnosti Agathy Christie zamačkávám slzu, kynu dojatě pravicí a volám: „Ještě jednou tolik!“ Milan Lukeš o ní v devadesátých letech výstižně napsal: „Úspěšnost Pasti na myši je natolik už obsahově vyprázdněná a imateriální, že je nekategoriální; z pokusu o její analýzu nemůže vzejít žádné zobecnění, tím méně náznak poučení. Léty však už – to jediné lze připustit – nabývá její fantomatická existence jakéhosi historického významu; toť vskutku fantóm minulosti, vtělení někdejšího, dávno ztraceného snu – zejména pokud jde o činohru –, snu o Hitu, který se dosud nikdy takhle nenaplnil a nikdy už tak nenaplní.“ Zlatá slova. Protestovat však musím proti tomu, co píše Lukeš v tomtéž textu: „Jako rarita a kuriozita nesvědčí Past na myši o ničem než o sobě samé. V rozporu se statistickou pravděpodobností dokonce je, že v divadelní veřejnosti, domácí či zahraniční, těžko budete hledat živého svědka této inscenace, tedy toho, kdo ji skutečně viděl.“ Cha, živý svědek se hlásí, já tam byl, pane Lukeši! A když jsem tuto větu před lety citoval Evě Stehlíkové, tato milovnice detektivního žánru mě hrdě ujistila, že tam byla také. Takže jsme nejméně dva. A kdoví, kdo všechno to tiše zatlouká, aby se nepřipravil o seriózní pověst v odborných kruzích.

Ten večer s Pastí na myši pro mě ale znamenal objev ještě v jiné věci. Byl prosinec, doběhl jsem do divadla v notně zasněženém kabátu a chtěl jsem si ho odložit. Zdvořile jsem se zeptal uvaděčky uprostřed foyer, kde mají šatnu. Viditelně jsem ji zaskočil, chvíli se nejistě rozhlížela kolem sebe a pak mi sdělila, ať chvíli počkám, že se půjde zeptat kolegyně. Dorazila starší kolegyně, laskavě se usmála a řekla, ať jdu za ní. Vyrazili jsme ze zalidněného foyer někam, kam evidentně diváci běžně nechodí, vystoupali po nějakém zákulisním schodišti, pak otevřela dveře – a já hleděl do kumbálu plného uklízecích potřeb. A vedle mopů, čisticích prostředků a zásob toaletního papíru bylo jedno šatní rameno s háčky. Visely na něm dva kabáty. Můj byl třetí. Paní jej pověsila a důrazně mi sdělila, abych tam byl co nejdřív po konci představení, že tam nebude dlouho čekat.

A tím se mi odhalil fenomén londýnské divadelní šatny. Otloukánka ostrovního divadelnictví. Chápu, proč ji divadla v Londýně nenabízejí. Jsou vesměs stísněná (měřím 188 cm a mé nohy by mohly o londýnských divadelních sedadlech dlouze vyprávět) a vyznačují se maximálním využitím nevelkého prostoru. Šatna pro 600 diváků zabere v divadelní budově místo, kde by mohla být další stovka sedadel pro platící publikum. Tato komerční logika je mi zcela jasná. Co nechápu, je trpnost, s níž se místní divák smířil s tím, že šatna je něco, co se sice v divadle většinou nachází, ale k čemu si člověk musí přístup aktivně vyvzdorovat.

A tak jsem se pustil do terénního průzkumu a v každém divadle jsem tvrdošíjně trval na tom, že si odložím v šatně. Našel jsem řadu pidikumbálků na nejodlehlejších místech divadel. Našel jsem přístěnek pod schody s deseti (nepřeháním!) ramínky, podobný tomu, v jakém spal Harry Potter u Dursleyových. V jednom divadle byla šatna součástí bufetu, kde jsem musel vystát frontu s žíznivci, a pak se pro mou bundu našel věšák za ledničkou s divadelními zmrzlinami. V jiném byla ve foyer ve zdi vestavěná běžná nevelká skříň, kam se vedle několika kabátů vešly i programy a cédéčka. Už jsem začal očekávat, kdy mě v některém divadle po dotazu na šatnu odvedou na jeviště a spustí mi z provaziště tah, abych si odložil na něj.

Vrcholu mé nepochopení dosáhlo na věhlasném muzikálu Hamilton. V divadle pro dva tisíce diváků byla v podzemí malinká šatnička zhruba tak na stovku svršků. A byla poloprázdná. Byl leden, dámy v luxusně vyhlížejících kožiších a péřových bundách zaplatily kolem dvou set liber za lístek a dalších deset za deci šampaňského popíjeného z plastového kelímku. A pak ty kožichy a bundy nacpaly během představení pod své sedadlo nebo držely na klíně, než aby daly libru za šatnu. Nevím, nerozumím, nechápu. Kde jsou čtivě napsané dějiny anglické divadelní šatny, které mi vysvětlí, kam se poděla a proč ji nenašel ani Hercule Poirot se slečnou Marplovou dohromady? „V časopisech odborných se marně hrabu, jako kdyby tyhle věci byly tabu,“ broukám si s Markem Ebenem.

A pak se to letos v únoru stalo. Navštívil jsem dvoudílnou „extravaganzu“ plnou efektů Harry Potter a prokleté dítě. Už při vstupu do foyer jsem zahlédl šipku s nápisem CLOAKROOM. Srdce se mi rozbušilo. A byla tam. Normální, nevelká, ale elegantní šatna, na snadno dostupném místě, se skutečnou šatnářkou, která se po celé představení věnovala šatně. A já pochopil. I v londýnském divadle může být přítomna skutečná divadelní šatna. Ale musí to zařídit Brumbál.