Václav Havel několikrát během federálního prezidentského období říkal, že Brno má na Hradě v mé osobě. A já se tomu samozřejmě snažil dostát. Již den před prezidentskou volbou, uprostřed všech příprav, jsme našli chvilku, aby na lístek ze zápisníku napsal krátký pozdrav Brňanům a Moravě. Po telefonu jsem ho nejprve nadiktoval kolegům v Divadle na provázku, aby jej mohli přečíst na brněnské demonstraci k podpoře Havlova zvolení prezidentem, a až později předal… Dnes mám již jen jeho kopii.

V lednu 1990 se samozřejmě všechna města pokoušela pozvat prezidenta Václava Havla, aby je poctil návštěvou. Logické, i když ne zcela samozřejmé bylo, že po návštěvě Bratislavy jeho první vnitrostátní cesta v českých zemích vedla 15. ledna do Brna. Trochu jsem k tomu přispěl…

Nezanedbatelným podpůrným argumentem bylo, že se brněnská univerzita navrátila k původnímu názvu „Masarykova“, i to, že si za prvního polistopadového rektora zvolila významného bohemistu a zakládajícího signatáře Občanského fóra, profesora Milana Jelínka. V roce 1968 mě a moji ženu ještě jako prorektor inauguroval, v normalizaci měl pedagogické působení zakázáno a po podpisu Charty 77 se stal aktivním v disentu. Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let jsme se i přes rozdíl jedné generace především prostřednictvím disidenta filozofa Zdeňka Vašíčka spřátelili, ve druhé polovině osmdesátých let nás pak s ním i jeho ženou Janou pevněji sblížilo, když na naše anglické navázaly v jejich bytě francouzské podzemní semináře, jichž jsme k radosti mé ženy Evy, francouzštinářky, byli pravidelnými účastníky. Oproti našemu většinově mladému studentskému složení zde byla – i kvůli prostorovému omezení bytu v malém paneláku – skupina posluchačů menší a z okruhu Jelínkovi blízkých, v normalizaci zavržených akademiků. Ozdobou pak byla pravidelná účast vzácného přítele, básníka a milovníka francouzského jazyka Jana Skácela…

Vy jste nechal zatknout mého poradce…

Při tvorbě programu náročného brněnského dne prezidentské návštěvy jsme se tedy s Václavem jednoznačně shodli, že ho v Brně uvítá na půdě univerzity jako rektor Milan Jelínek. Jenže jiný přítel nás obou a neméně významný chartista Jaroslav Šabata z nějakých jeho ne příliš pochopitelných strategických důvodů telefonicky opakovaně naléhal, aby se Václav Havel setkal se stále úřadujícím posledním komunistickým primátorem Brna Josefem Pernicou. Václav to odmítal, ale Jaroslav, k jehož nesporně dobrým vlastnostem patřilo, že prosazoval své názory, to nevzdal, což způsobilo, že se na počátku brněnské návštěvy odehrála krátká groteskní situace.

První zastávkou byla Filozofická fakulta, v jejíž první budově na ulici Arne Nováka tehdy sídlil i rektorát univerzity. Vstupní foyer bylo přeplněno lidmi. Jelínkovo rektorské uvítání bylo v té tlačenici přátelsky neformální. Podle domluvy zde byl i Jaroslav Šabata, se kterým se Václav přátelsky uvítal, navzdory „nedomluvě“ se mu však pokusil představit vedle sebe stojícího primátora. Václav zareagoval: „Pana primátora znám.“ S vrozenou slušností Pernicovi formálně podal ruku a s mírným sarkasmem poznamenal: „Vy jste nechal zatknout tady mého poradce Petra Oslzlého.“

Zde si dovolím krátký vysvětlující návrat v čase o čtyři měsíce dříve: Již téměř před rokem založené Brněnské ekologické fórum, jehož diskusní mítinky jsem spolumoderoval – občas se k tomu jen chystal, protože hned první byl zakázán –, si na několik pokusů vynutilo v září 1989 veřejnou debatu s primátorem Pernicou. Tu jsem měl v tehdejším Vysokoškolském klubu v Brně moderovat, ovšem primátor o to evidentně nestál. V den té akce na mne před zadním vchodem do Domu umění, kudy se vstupovalo do našich pracovních prostor, kanceláře a zkušebny, čekali muži v civilu neboli estébáci a při odchodu z divadla po dopolední zkoušce se mě pokusili zadržet a odvézt, abych takzvaně podal vysvětlení. Já jsem se tomu však – poučen ve strojopisech šířenými instrukcemi, které pro tyto případy velmi prakticky sepsal Petr Uhl – vzepřel se zdůvodněním, že musím vyzvednout osmiletou dceru Martu z družiny a pohlídat ji, dokud se manželka nevrátí z práce. V té době již jejich chování trochu ztrácelo razanci, takže po konzultaci se svým ústředím moji argumentaci uznali. Nastala absurdní situace. Chtěli mě naložit do auta, ale já jsem byl v divadle na kole a odmítl jsem ho tam nechat. Po cestě mě tedy pomalu následovali v autě více než dva kilometry za mnou, provázeli mě i před školu pro dcerku a pak čekali před naším domem až do momentu, kdy moje žena přišla domů. Pak jsem se jim vydal, aby neměli záminku vstoupit do našeho bytu. Na „Lenince“, což bylo jejich hlavní brněnské sídlo na tehdejší Leninově, dnes Kounicově ulici, mě pak drželi asi čtyři hodiny, aniž by se cokoli dělo. Řekl jsem jim hned na začátku, že proti zadržení protestuji, že mi znemožňují moderovat povolenou besedu s primátorem, a odmítl jsem jim s nimi komunikovat. Mlčel jsem a oni ani neměli tendenci se na něco ptát. Když se odpoledne nachýlilo, občas přede mnou záměrně neskrývaně někam volali a dotazovali se, jestli to už skončilo. Po kladné odpovědi – a to i na doplňující otázku, odešel-li již i soudruh primátor – mě po podepsání víceméně prázdného protokolu propustili. Primátor se asi bál mojí zarputilosti při kladení otázek. Tuto nedávnou příhodu jsem pak samozřejmě podrobně vylíčil Václavu Havlovi, který 11. října přijel do Brna na odvolací soud se Stanislavem Devátým a přespal pak u nás doma. Soud se nekonal, protože Devátý, který již dříve odešel do ilegality v Polsku, se k němu nedostavil, měli jsme tedy hodně času k dlouhým rozhovorům.

Havel tedy moji „kolizi“ s primátorem Pernicou podrobně znal a při setkání s ním na ni spontánně zareagoval. Skrze skrumáž lidí – z nichž ty nejbližší tento výjev evidentně pobavil – jsme pak pokračovali do budovy Filozofické fakulty, kde se mimo jiné odehrálo setkání Václava s jeho duchovním přítelem a učitelem, filozofem Josefem Šafaříkem, při němž jsem jím byl pověřen, abych napříště obstarával jeho kontakt s Mélinem – jak podle první knihy Šafaříka pojmenovával. Ten úkol jsem pak se zaujetím plnil až do Šafaříkova konce…

V Mahenově divadle, kde nás uvítal František Derfler, někdejší herec Divadla na provázku, chartista a nový umělecký šéf zde sídlící činohry Zemského divadla, pak Milan Jelínek moderoval diskusi se studenty, akademiky a s lidmi, kteří se v listopadu angažovali v brněnském OF. To byla nezapomenutelná „scénická“ událost, jíž v mém vnímání vyvrcholilo otevření se divadel občanským setkáním. Neobarokní hlediště bylo zaplněno do posledního sedadla a stejně tak všechny uličky, kde se dalo stát. Na scéně od jednoho portálu ke druhému byl dlouhý stůl, za kterým nás sedělo pětadvacet, uprostřed Václav Havel s Milanem Jelínkem a Jaroslavem Šabatou. Tak intenzivní komunikační propojení jeviště s hledištěm toto divadlo do té doby nezažilo – a od té doby také ne.

Po Zítra to spustíme, které tajně napsal ve spolupráci se mnou jako dramaturgem pro scénický časopis Rozrazil, mi Václav slíbil dát k dramaturgické dispozici i svoji příští hru. Naznačil, že by měla být inspirována Králem Learem, a předeslal, že by chtěl, aby hlavní roli hrál Jiří Pecha, jehož osobité herectví měl velmi rád. Premiéru jsme předpokládali na jaro 1990 a já byl připraven uvést ji již otevřeně pod jeho jménem. V květnu 1989 jsem na dramaturgické konferenci v Praze v Riegerových sadech, iniciované naší skupinou studiových divadel, vyhlásil, že nerespektujeme jakoukoli tabuizaci českých dramatických autorů. Nově nabytá svoboda pak jakoukoli tabuizaci zrušila – pouze někteří prominentní normalizační literáti později tvrdili, že teď jsou tabuizováni oni, což byl nesmysl, jen o jejich díla již nebyl zájem. Naopak dramaturgický zájem o Havlovy hry ze dne na den nebetyčně vzrostl. Samozřejmě bych býval chtěl, aby Divadlo – nyní již opět – Husa na provázku, uvedlo novou hru Václava Havla, ale ten mi hned v prvních dnech v Laterně magice řekl, že 17. listopadu práci na nové hře přerušil. Když jsem ho později žádal, aby mi dal přečíst alespoň to, co do té doby napsal, tvrdil, že rozepsané stránky zahodil.

V lednu pak Václav čelil – či spíše Anna Freimannová – velkému zájmu divadel o uvádění jeho her. Nechtěl, aby jimi diváci byli přehlceni, a rozhodl, že do konce probíhající sezony povolí jejich uvedení pouze třem divadlům. Mě ujistil, že Divadlo Husa na provázku bude jedním z nich. Ale ani tuto regulaci nebylo možné udržet…

Devadesátiminutová Audience

Úplně první polistopadové provedení jeho hry jako překvapení pro Václava Havla připravil Činoherní klub již na desátého ledna. V režii Jiřího Menzela uvedl Audienci v hereckém provedení Pavla Landovského jako Sládka a Josefa Abraháma jako Vaňka. I když Landovský Sládka s Havlem jako Vaňkem samizdatově nahrál v roce 1978 pro české exilové nakladatelství Šafrán a byl pro tuto roli bytostným představitelem, nezvládl se ji v tak krátké době naučit zpaměti. Pomáhal si nahlížením do papírů ukrytých ve slohách, které měl jako Sládek rozložené po stole. V hledišti jsme se tehdy bavili nejen brilantní konstrukcí a replikami nejlepší Havlovy „Vaňkovky“, ale i dynamickým výkonem Pavla Landovského, jeho improvizacemi při hledání stránek, které se mu na stole přeházely, i tím, jak Josef Abrhám, který text zvládl, dokázal dovedně vracet situaci do řádu Havlovy kompozice. Seděl jsem vedle Václava a cítil, jak hře se svým textem chtě nechtě spontánně podléhá a zároveň se trochu ošívá, když hrozilo, že se dění na scéně hodně odchýlí od jeho dokonalé slovní situační stavby.

Po představení jsme pak v užší skupince seděli v šatně a Pavel Landovský to již po několikáté skleničce nevydržel a Václava s mírnou výčitkou i útočností oslovil: „Vašku, já zahraji tvoji Audienci, všichni jsou nadšeni a tys mi doteď nic neřekl?“ Václav s přátelským úsměvem reagoval otázkou: „A ty jsi, Pavle, hrál moji Audienci? Byl jsi skvělý. Ale já jsem Audienci napsal na šedesát minut a vy jste to hráli devadesát minut.“ Nejdřív jsme byli s Jirkou Křižanem, který u toho také byl, ve střehu, protože to vypadalo, že se Lanďák na Václava vrhne, ale pak to spláchl další skleničkou a pouze ho s ironickým nádechem chvíli oslovoval „pane prezidente“.     

A to mi dovoluje konečně posunout toto své vyprávění do slibovaného „mezinárodního přesahu“. V prvních měsících po Havlově zvolení mělo všechno ještě „porevoluční“ tempo, takže již na druhou polovinu února byla dohodnuta prezidentská návštěva Spojených států a Kanady. A mně se podařilo přesvědčit Václava Havla, aby ta velká cesta začala půldenním prologem na Islandu. Ze City Theatre v Reykjavíku totiž hned v lednu přišel poštou program inscenace Endurbygging, jak zní v islandštině překlad Asanace, a já s divadlem předjednal, že v případě Havlovy návštěvy Asanaci operativně zařadí do programu. Na City Theatre se v roce 1989 přejmenovala Reykjavík Theatre Company, jejíž ředitelkou byla po osm let do roku 1980, kdy byla zvolena prezidentkou Islandu, Vigdís Finnbogadóttir. Pro společný „divadelní původ“ – a také proto, že byla první ženou na světě zvolenou v demokratických volbách za hlavu státu – byla Václavovi sympatická, takže zastávku početné delegace na Islandu, jejíž součástí bylo samozřejmě i oficiální jednání s prezidentskou, prosadil. Na představení jsme i tentokrát seděli vedle sebe. Když skončilo, předtím než ho pozvali na scénu, mi spokojeně řekl: „Vidíš, neškrtli ani větu.“ Když jsem tiše namítl, že islandštině nemůže rozumět, odpověděl: „Poznám to podle délky intonací.“ Nesnášel totiž, když bylo v jeho hrách škrtáno či byly jinak upravovány. Na reykjavické inscenaci se mu také líbilo, že přesně dodrželi jeho scénické poznámky o počtu a umístění dveří, k čemuž mi také jednou řekl, že při psaní si maluje půdorys a pohyb postav v něm. V případě, nedodrží-li scénografické řešení pokyny jeho scénických poznámek, ztrácí pohyb herců v prostoru logiku. Několikrát jsem si jako divák i jako spoluinscenátor oprávněnost tohoto jeho požadavku ověřil.

Americká cesta, která pak pokračovala přes Ottawu, Toronto – v mém případě i přes Niagarské vodopády, kam jsem provázel Olgu Havlovou –, Washington a New York, byla tvořena jedním nezapomenutelným zážitkem za druhým. Návštěva a projev Václava Havla v Kongresu Spojených států 21. února a Pocta Václavu Havlovi, která se na závěr odehrála v katedrále St. John the Divine, byly jejími vrcholy.

Velkým – i když mírně „pošramoceným“ – zážitkem pro mě byla poslední večeře celé cesty, která se odehrála ve Vivian Beaumont Theater v newyorském Lincoln Center. Stoly pro nás byly připraveny na scéně a stupňovité hlediště bez sedadel – myslím, že divadlo bylo zrovna v rekonstrukci – magicky osvětlovaly stovky malých lampiček, jako bychom byli pozorováni imaginárními diváky. Ke svému velkému nadšení jsem u stolu seděl s nositelem Nobelovy ceny za literaturu Saulem Bellowem. Byl nesporně potěšen, když jsem mu – samozřejmě zpočátku s ostychem – líčil, jakým zážitkem pro naši generaci bylo, když v roce 1968 vyšel jeho Herzog. A zaujalo ho, že jsem stejně jako Václav Havel divadelník a Havel pro naše divadlo tajně napsal hru. Nechal si vysvětlit, co je to nepravidelná dramaturgie, a zajímal ho podíl umělců v sametové revoluci… Večeře nám uběhla v dokonale přátelské rozmluvě, při níž byl velmi tolerantní k mé angličtině. Na konci projevil živý zájem o návštěvu Prahy, samozřejmě spojenou se setkáním s Havlem. Dal jsem mu vizitku a on slíbil, že napíše, kdy by mohl přiletět. Ve snaze udělat mu co největší radost jsem při loučení poznamenal, že má velmi krásnou dceru. Ta hodně mladá černovlasá a černooká žena, která ho provázela, byla opravdu krasavice. Bez úsměvu mi odpověděl, že je to jeho žena. (Až později jsem si přečetl, že jich měl za život celkem pět.)

Dopis od Saula Bellowa mi na Hrad nikdy nepřišel…