V příloze posledního loňského čísla Divadelních novin jako čtrnáctideníku jsem dostál názvu tohoto svého vzpomínání a slibu jeho iniciátorovi a redaktorovi Vladimíru Hulcovi a dotáhl je až k sametové revoluci. Na pozvání šéfredaktorky současné nové měsíční verze Divadelních novin Jany Machalické zde budu pokračovat. I když jsem musel osmdesátými léty projít jen rychlou zkratkou a spíše vyjmenovávat než líčit jen „některé příběhy“, nebudu se do tohoto období vracet a pokusím se zde vyprávět o svém divadelním počínání v letech devadesátých a pozdějších. Opět jen „některé příběhy“, které uchovávám v paměti (a mohu si připomínat v dokumentech), a především opět spíš ty s mezinárodním přesahem, abych tak „stopoval“ svou posedlou představu, že divadlo nezná hranice.