Josefína Formanová

⟶ plus Člověk je tvarován zvenčí, nikdy sám sebou. Tuto skutečnost autorské trio Lucie Ferenzová, Kateřina Součková a Matěj Samec analyzuje úspornou scénou, vynikajícím obsazením i chytrou hrou s pohyblivým obrazem. A také pomocí live cinema, podobně jako před lety v Gombrowiczově Kosmu Ivana Buraje, funkčním a zábavným. Jacob Erftemeijer a Šimon Krupa coby rozdvojený hrdina, vystrašený i žádostivý jako jalovice, ztělesňují frustrující levost dospívání. Anežka Šťastná je hypnoticky obluzuje jako archetypální dívka za klíčovou dírkou. A Jana Kozubková zvládá zbylé postavy tak, že by jen ex­presivními pohyby hravě obstarala i role kolegů. Česká dramatizace Ferdydurke se díky hlubokému vhledu do složité předlohy a chytrému šprýmařství povedla. Inscenace satiře na modernitu sluší.

⟶ minus Ofélie OnlyFans v Komedii je shake­spearovský thriller, z nějž tvůrci vyždímali Hamleta dosucha, až na torzovitá či genderově převrácená jména původních postav. Sázejí na šokantnost, před níž v anotaci zároveň varují. Promlouvají hlavně k rodičům: hle, co mladí prožívají, čím tráví čas, s kým se milují, co „berou“, jaké soudy vynášejí. Jako by dospělí měli uznat: patologie dětí nejsou než odrazem zvrácenosti rodičů. Potíž není s interpretací současné vyšší třídy. Na inscenaci ruší to, že vše se vzájemně přeřvává. Hádky, jekot, pláč, klubové beaty psychologicko-sociologickou sondu zplošťují. A vykostěná mizanscéna a blouznivé video-negativy, známé již z Rálišových vynikajících Nočních můr s čápem marabu, by nejspíš fungovaly svou syrovostí a podivností i bez vysvětlujících replik. Pod těžkopádností řečeného a všeobecnou zběsilostí významy obrazů tloustnou, ale neprohlubují se.

➁ Hana Strejčková

⟶ plus Jedním z celkově nejsilnějších divadelních zážitků sezony bylo cirkusové představení Glorious Bodies, uvedené na Jatkách78. Šest akrobatů ve věku 57–69 let ve skvěle promyšlené inscenaci pohybem vyprávěli o stárnutí, ne však v úlekovém patosu z rozkrývání tabu o cílové rovince života (nejen) cirkusáků a tanečníků, ale s nadhledem, humorem a noblesou. Z jeviště prostupovala naděje a skupinová harmonie, hluboce zakořeněné dovednosti a zkušenosti, především pak naprostá autentická přítomnost. Belgický choreograf Piet Van Dycke s velkou empatií vytvořil ohromné scénické dílo, trefně i citlivě nabourávající předsudky o stárnoucí generaci.

⟶ minus Mezinárodní festival nového cirkusu a pouličního divadla CirkUFF v Trutnově na svůj program zařadil freak show Ohana Horor Cirkus, a to hned dvakrát. Společnost osobitého vkusu sice v doprovodných materiálech zcela otevřeně uvádí, že během produkce dochází k interakci s divákem a znějí vulgarity, ale z popisku si nelze udělat představu o ponižování a sprostých urážkách náhodně vybraných diváků. Dění na jevišti zahrnovalo přímočarou expozici nevkusných klaunů, až jakýchsi příšer z pouťových zámků hrůzy, a celek tak připomínal spíš sociální experiment o manipulaci a manipulovaných.

➂ Jan Kerbr

⟶ plus Divadlo Na zábradlí připravilo podle druhého dílu autobiografické a znepokojivé Knausgårdovy hexalogie inscenaci Můj boj. Zamilovaný muž. Režisér Jan Mikulášek se spoludramatizátorkou Dorou Štědroňovou učinili z drásavě sebezpytného textu hlubokou sondu do partnerského soužití senzitivních umělců (spisovatel, herečka). Severskou uměřenost, která ovšem dokáže čas od času emocionálně explodovat, navozuje až aseptická výprava Marka Cpina. Kresba rodinného mikroklimatu, konfrontovaného s přáteli, sousedy i nejbližšími příbuznými, by mohla oslovit nejenom „výběrové“ publikum. Všechny herce je radost sledovat, kreace Miloslava Königa v hlavní roli patří však k těm mimořádným.

⟶ minus Ambiciózní projekt Činohry ND Don Quijote. Pustá země v režii tandemu SKUTR má svá pro i proti, za bizarní přívažek ovšem považuji programovou brožuru. Nic proti materiálům o autorech předlohy Cervantesovi a T. S. Eliotovi ani proti rozhovoru s překladatelem Petrem Onuferem. Nejvíce prostoru však dostaly „komentáře k Eliotovým komentářům“ dramaturga Róberta Štefančíka. Nechci snižovat jejich intelektuální hodnotu, ale kdo z diváků se bude po zhlédnutém představení schopen prodrat množstvím odkazů na více než šedesáti stránkách, navíc v souvislosti s tím, co viděl? Publikační neadekvátnost mi připomněla cimrmanovské výboje, například absurdní obsah operetní fresky Proso.

➃ Jiří Landa

⟶ plus V poslední době mě zaujaly hned tři výrazné herecké výkony napříč českými divadly. Zaprvé musím jmenovat Andreu Elsnerovou v titulní roli Svojtkovy inscenace Hana od Aleny Mornštajnové v Divadle na Vinohradech. Herečka během tří hodin provede figuru mnoha zásadními životními proměnami, přičemž je všechny ztvárňuje s neskutečnou autenticitou. Překvapivou studii druhořadé herečky Anne‑Marie pak na Malé scéně Mahenova divadla divákům předložil Bedřich Výtisk v monodramatu Yasminy Rezy Krásná Anne-Marie v režii Mariána Amslera. A ještě jeden výlet do světa muzikálu. Pokud chcete spatřit propracovaný muzikálový výkon se vším všudy, zajeďte do Divadla J. K. Tyla v Plzni na Rebeccu v režii Lumíra Olšovského. V roli paní Danversové tam září Markéta Pešková.

⟶ minus Ve sledovaném období jsem vyložený propadák nenavštívil. Menší rozčarování jsem však pocítil z autorské inscenace Dmitrije Krymova Tři mušketýři a já, která měla premiéru na scéně Stavovského divadla. Postrádal jsem výraznější zásahy dramaturgů, kteří nedokázali fantazii režiséra – autora ukočírovat, aby výsledek působil kompaktněji, a aby byla podchycena zásadnější myšlenka inscenace. Nicméně oceňuji, s jakou energií se členové činoherního souboru Národního divadla zhostili svých úloh a snažili se naplnit vizi režie. Zároveň je dle mého názoru mylné novinku inzerovat pro děti od deseti let. Osobně bych této věkové skupině podobný kus nedoporučil.