Josefína Formanová

⟶ plus Depresivní děti naposledy zatoužily po penězích loni. Proslulý „umělecký gang“ ztvárnil výbušný případ Ludmily Brožové-Polednové, která v padesátých letech hrála důležitou roli v inscenovaném soudním procesu s Miladou Horákovou. Inscenace O polednách se ptá, kdo a jak je vinen, a k „těžké váze“ tématu sympaticky volí lehký absurdní žánr. Tvůrci v čele s autorem a režisérem Jakubem Čermákem tvrdí, že prý proto, abychom se nezbláznili z otázek spravedlnosti. Odpověď je to chytrá a vtipná, stejně jako inscenace, jež mimo jiné těží z nenapodobitelně drásavého i groteskního výkonu Zuzany Bydžovské v hlavní roli.

⟶ minus Britský dramatik Robert Icke v odbásněných dramatizacích antiky experimentuje s dějinami. Z původní otřesnosti děl chce prý seškrabávat balast současnosti a přinášet pravou antiku. Patrně tím míní její freudizaci, jak vypovídá inscenace Ickeovy Oresteie v Národním divadle. Potíž s hrou v režii Mariána Amslera tkví v totální schematizaci, neživosti postav. Ačkoli herci a herečky Činohry ND provádějí Ickeovu pitvu Orestovy, respektive Elektřiny duše (ecce Freud!) přesvědčivě a věrně, postavy jsou vzdálené. Výsledek není ani tak otřesný, jako křiklavý: třeba tíhou evokace uniklých fotografií z Guantánama.

Tomáš Kubart

⟶ plus Nejčerstvějším plusem je Hekuba v režii Lukáše Brutovského Slovenského komorního divadla Martin. Hra Mariny Carr, kritická k současnému kolonialismu, rezonuje i jako komentář k válce v Afghánistánu. V adaptaci zazní silná replika Hekuby (Lucia Jašková): „Máme zákony a písmo, jež se vyvíjely tisíce let.“ – „A my je zničili za deset dní,“ odpovídá Agamemnon (Marek Geišberg). Kritika bezohlednosti silnějšího ke slabšímu, ať už vůči Řekům před Trójou, či k yankees v paštunských horách.

⟶ minus Je to deset let, kdy jsem se rozhodl nepsat divadelní „proti“. Každá inscenace má tolik vrstev – temporytmus a souhra „teď a tady“ jsou natolik křehké jevy, že je nedokážu objektivně posoudit na základě jedné zkušenosti. Divadlo je zážitek, změna módu vnímání – vystavuji se jí i přesto, že ke mně zpráva z jeviště nedoléhá. Většinou to je proto, že jsem si zrovna „sundal brýle“ a nevidím ostře. Po třech dnech či po týdnu cítím, jaká emoce ve mně zůstává – a ta v uplynulé dekádě nebyla negativní. Dobrá zpráva. Máme dobré divadlo.

Helena Havlíková

⟶ plus Je to paradox, ale největším operním zážitkem poslední doby pro mě bylo koncertní uvedení Siegfrieda pouze s náznaky herecké akce. S tímto projektem historicky poučené intepretace Wagnerovy tetralogie pod vedením dirigenta Kenta Nagana vystoupil v Praze Drážďanský festivalový orchestr ve spojení s Concert Köln. Při užití dobových nástrojů s měkčím zvukem, vokálního stylu s uměřeným vibratem a hlavně díky perfektní deklamaci a excelentnímu obsazení sólistů v čele s tenoristou Thomasem Blondellem jako Siegfriedem se ze čtyř hodin hudby stalo barvité, napínavé, až magicky uhrančivé drama rozněcující fantazii intenzitou emočních zvratů i humorných momentů.

⟶ minus Pražské Národní divadlo vsunulo do „mozartovského“ Stavovského divadla Médeu Luigiho Cherubiniho. Vyvolalo hlavně tázání proč, když byla zvolena romantizující verze Franze Lachnera, navíc s necitlivými škrty, když nenašlo vhodné představitele hlavních rolí, hudební nastudování Roberta Jindry při premiéře vyznělo spíš jako zkouška a německý režisér Roland Schwab zahltil inscenaci nejen spoustou odpadků, ale i klišé.

Hana Strejčková

⟶ plus V bývalém kině na pražském Kačerově se otevřel první stálý divadelně batolecí Prostor KUK a hned uvedl premiéru sóla Deset, dvacet: brácha v břiše! V inscenaci režisérky Markéty Sýkorové herecky excelovala Miroslava Bělohlávková, která v roli Františky po celé představení překypovala dětsky spikleneckou energií posilovanou nadšením a těšením se (na sourozence). Velice zdařilý počin dále zaujal důmyslnou provázaností nápaditých akcí se zcela vytěženou scénografií.

⟶ minus Velká byla díky předchozím diváckým zkušenostem očekávání ohledně hostování maďarského tanečního souboru v pražském divadle PONEC. Program sice představil tvorbu sólových výstupů a duetů oceňovaného choreografa Pála Frenáka, jehož práce bývá označována jako vizionářská a originální, ale kompozice nazvaná Fragmants o délce třiceti pěti minut vynesla do prostoru jen kolekci bizarních, eroticky motivovaných tanečních obrazů a pohybových partitur. Přímočará expozice tělesnosti, absurdních kostýmů a masek přinesla upřímné zklamání.

Josef Chuchma

⟶ plus Ke kreacím Jakuba Žáčka v Divadle Na zábradlí mám rozporuplný vztah. Na jednu stranu oblibuji jeho expresivní výlevy, kdy herec zvedá oči v sloup, zřetelně artikuluje a celá jeho bytost vtělená do postav jako kdyby pravila: Bože, co je tohle za svět, proč já tohle musím podstupovat?! Na stranu druhou: když tohle vidíte v x-té inscenaci, říkáte si: Hm, macha, škoda, nenech se opít rohlíkem. Ale ve Fušerech, kteří měli premiéru na konci dubna, Žáček pod vedením režisérky Anny Davidové nalezl polohu, kdy je to pořád on, tím spíš, že ke konci jeho figura explicitně a výživně lamentuje nad lidstvem, ale zároveň dostal do celkového výrazu i staženost, zdrženlivost, která postavě a jejímu uchopení prospívá a výkon nabývá na plasticitě.

⟶ minus Tentokrát to nebude o konkrétní inscenaci, o divadle však přece ano. Po úmrtí Jiřího Bartošky jsme se dočkali nejednoho mediálního kýče. Pomineme-li ódy na jeho řízení karlovarského filmového festivalu, tak co se jeho herectví týče, o jeho divadelní dráze si charakteristiky banálně vystačily s konstatováními, že hrál na několika scénách a že divadlo měl herecky asi raději než film a TV. Přitom to nejlepší ze svého herectví Bartoška zanechal právě v divadlech, přesněji do počátku devadesátých let. To mělo zaznít! Kdo jsme ho v Ústí či na Zábradlí zažili, tak v sobě navždy máme, že tam jeho herecká práce dosáhla svého vrcholu.