Josef Chuchma

⟶ plus Krkavci v Dejvickém divadle. Režie Jan Frič. Nejlepší inscenace na téhle scéně za poslední roky, i když nad dramaturgickou volbou hry Henryho Becquea mám přece jen určité otazníky. Ale nemohu nevyzdvihnout herecké výkony (Melíšková, Lazorčáková, Fialová, Martinec Formanová, Trojan, Jeřábek, Plesl, Příkazký) a koncentrovaný tvar celku. Zejména po minulém dejvickém titulu, Nitero, byl tohle balzám.

⟶ minus V pražské VILE Štvanice jsem se zpožděním, ale přece viděl inscenaci hry Lhářky, kterou Klára Vlasáková napsala v rámci rezidenčního programu LETÍ na tělo herečkám Pavle Tomicové, Natálii Drabiščákové a Simoně Lewandowské. Režírovala Natália Deáková. První hraje „pravicovou“ seniorku Kamilu, druhá „levicovou“ seniorku Jiřinu, ta třetí mladou ženu v požehnaném stavu, která je navštíví. Lewandovské part a projev mají docela šmrnc, ale inscenace jako celek je těžký průměr. Ideový spor mezi dámami mi přišel úmorně doslovný a nabádavý, herectví jejich představitelek jako brouzdání v blátě. Než jsem došel na MHD, skoro jsem zapomněl, o čem to bylo.

Josefína Formanová

⟶ plus Vesmír nepolevující koncentrace událostí, věcí a chování postav. Jeden se podívá, druhý klopí zrak. Každý sebenepatrnější pohyb je hned příčinou jiného pohybu. Vše je ve vzájemném napětí a to houstne. Takové je univerzum Jana Friče. Po Vasse Železnovové jsou Krkavci v Dejvickém divadle jeho další inscenací staršího rodinného dramatu, v němž se postavy macerují ve vlastních emocích, jen zřídka upuštěných v proudu monotónních replik. Čím formálnější v hlasovém projevu, tím křečovitější v tělesném napětí; a komičtější tehdy, kdy na svou fazonu jakoby zapomenou. Takoví jsou Becqueovi hrdinové v podání dejvického souboru. Diskohrátky a drásavá tragédie, dívčí smích i slzy stárnoucích mužů – protiklady se u Friče milují. Na Dejvické scéně, pod nánosy květin scénografa Dragana Stojčevského, kvete velká láska.

⟶ minus Poučení z opakování v životních a světových událostech, to je podtitul knihy biologa Paula Kammerera z roku 1919. Podtitul se stal příslovečným: říkáme, že opakování je známkou moudrosti, a podle biologa to prý platí pro veškeré dění ve světě. Titul knihy, Zákon řady, letos inspiroval tým režisérky Apoleny Vanišové k vytvoření stejnojmenné inscenace, uváděné ve Studiu Hrdinů. Kammererovský soulad náhod v inscenaci ztělesňuje množství samohybných koulí, jež čtyři performeři jemnou manipulací pořádají do organických sestav. Koule ladí, bohužel ne tak odosobnění performeři. A po čase ani divák. Fascinující podívaná se brzy vyčerpá. A není-li divák školený v meditaci, nevydrží „naladěn“ dlouho.

Hana Strejčková

⟶ plus Nepopsatelně vznešená i pokorou prosycená atmosféra se rozhostila během představení Design of Time v pražském studiu Maiselovka, domovském prostoru tanečního uskupení 420PEOPLE. Japonský choreograf Saburo Teshigawara, tanečnice Rihoko Sato a zakladatel souboru Václav Kuneš vytvořili svým poeticky tanečním projevem prostředí básnivého absolutna, ve kterém se čas vymykal racionální měřitelnosti. Meditativní počin prodchla krása, měkkost i věcnost pohybu. Zážitek až duchovního rozměru.

⟶ minus Divadlo Lampion se ocitlo uprostřed znepokojivé a celkově destabilizující situace, kterou vyvolal zásah zřizovatele – města Kladna – vůči plánované premiéře inscenace MáMě. Je alarmující, aby se do umělecké tvorby v oblasti divadla pro děti a mládež netransparentním zásahem vměšovala radnice na základě prvních dojmů. Je to přeci jen už pár desítek let, co se zrušily schvalovací komise…

Tereza Vinická

⟶ plus Sled dialogů bez scénických poznámek v Mayenburgově Ošklivci, uvedeném v Činoherním klubu, tematizuje kult krásy a mládí, stejně jako ochotu skočit na lep cynické mašinerii klinik plastické chirurgie. Braňo Holiček text inscenuje jako satirickou, nikoli zbytečně třaskavou, komedii, s jevištní invencí a variabilní scénou (Nikola Tempír). Obě hlavní postavy v podání Marty Dancingerové a Vojtěcha Kotka jsou vytvořeny s přesně odměřenou nadsázkou.

⟶ minus Tvůrčí duo Natálie Preslová a Janek Lesák se ve svém počinu 27 litrů umělý krve v NoD inspirovalo filmovým brakem, konkrétně na téma upíři v dnešním světě, a na jeviště jej převádí jako živě natáčenou road movie. Výsledek je parodií a shovívavou poctou žánru zároveň. Přes vtip úvodní teoretizující pasáže, která ve stylu cimrmanovských seminářů nastiňuje dějiny upířího rodu, a formální propracovanost zaráží celková plytkost námětu, klipovitost pouhé hříčky, která ale nejspíš zaujme mladé publikum a příznivce tandemu Janek & Natálka.

Kamila Černá

⟶ plus Inscenace Dominika Migače, Marty Hermannové a Jana Pichlera Soudružky s kroužky, která měla v březnu premiéru na festivalu loutkového divadla pro dospělé Loutex, se hraje v  kukátku velikosti staré televize s plošnými loutkami, či spíš loutečkami. Na jevišti (na pohyblivém pásu) doslova ubíhá den socialistické ženy, od ranní cesty autobusem přes stání ve frontě na potraviny, listování dobovými módními časopisy po nákup v Kotvě, vše precizně výtvarně provedené. Tu trošku retro nostalgie, kterou podívaná v divácích může budit, ale zcela převálcuje tíživý pocit z nuceně jásavého optimismu, zaznívající z autentických televizních komentářů „pohybové symfonie tisíců těl“ – spartakiádního cvičení žen, na jevišti nádherně předvedeného miniaturními řadami cvičenek. Uniformita, sešněrovanost života, ztráta ženské přirozenosti a osobitosti – to vše v inscenaci zazní téměř beze slov, ale neobyčejně důrazně. 

⟶ minus Dvě loutky, které se objeví v Gulliverových cestách (Městská divadla pražská – divadlo ABC), patří k největším kladům rodinného představení, v němž tatínek za blíže neurčené války ukládá k spánku synka. Toho představuje loutka v téměř životní velikosti, výborně mluvená i voděná, škoda, že většinu času sedí na posteli a její rozhovor s tatínkem probíhá v klopotných dialozích. Chvályhodný záměr inscenátorů přiblížit svět dětí strádajících válkou se utopil v rozvleklém, místy nejasném dění, jehož rozpačité vyznění nezachrání ani úryvky z Gulliverových příběhů, ani živá hudba, ani nádherná, magická loutka koně (odkazující na chlapcovu matku), která se zjeví ve druhé polovině představení.