Takže o kom, o čem se v posledních týdnech spíš mlčelo? Třeba Cena Jaroslava Seiferta, s tradicí od šestaosmdesátého roku. Poslední roky sice časový odstup mezi jednotlivými laureáty narostl, ale i tak platí, že jde o cenu první velikosti. Letos ji dostal Petr Sís (1949). Čechoameričan slovem i obrazem. V češtině jeho práce pro děti a mládež vycházejí v nakladatelství Labyrint. Výtvarné jemné, lyrické, vyvedené pastelovými barvami v nejmenším detailu. Vzpomínka plus člověk, humanismus. Otec, Praha, zeď, co rozřízla střední Evropu na východ a západ. A pak zájem o symbolické fenomény, jako ptactvo – vzdušné, volné, ladné v pohybu.

Státní cenu za literaturu dostala Zdena Salivarová (1933–2025). Pár týdnů po své smrti. Autorka celoživotně spíš ve stínu: jednak exilovém (’68 Publishers), jednak manželském (Josef Škvorecký). Její prvotina Pánská jízda (1968) – a později Honzlová – ale ukázala jasně, co je ta dáma, vybavená vždy lehce pobaveným výrazem ve tváři, zač; jak je suverénní, hrdá, drze prokopávající svou vlastní cestu. Měla k tomu ostatně podněty od dalších rodinných členů, samozřejmě dobově typické: věznění (otec i bratr) a emigrace (bratr i otec).

Státní cena za překladatelské dílo připadla letos Anežce Charvátové (1965), živelné a pilné hispanistce, co zvládla převést do češtiny tak náročné autory, jako Roberto Bolaño, Ernesto Sábato nebo Mario Vargas Llosa. Ostatně za překlady jmenovaných tří dostala důležité ceny už v minulosti: Magnesii Literu a Cenu Josefa Jungmanna.

A aby se to pěkně rýmovalo, Cenu Josefa Jungmanna pro rok 2025 získal jeden z žáků Anežky Charvátové: Jiří Holub (1976). Do češtiny převedl víc než půl tisíce stránek posledního románu Reinalda Arenase, kubánského spisovatele, kterého českému publiku (aby se to všecko rýmovalo ještě víc) představila prvně knižně právě Charvátová. Román se jmenuje Barva léta – a název je podle Holuba „metaforou něčeho silného a krásného, co člověk prožívá, když je mladý, co dává životu smysl, a to do té míry, že se kvůli tomu nechá třeba i zabít. Zároveň je to ale cosi, co pálí a stravuje, sžírá a požírá, cosi nutkavého a zničujícího – jako ostatně život sám.“

Zbývá letošní Nobelova cena za literaturu. Podruhé v dějinách ji bral Maďar: László Krasznahorkai (1954). V češtině ho známe ze dvou knih, přičemž ta první, postmoderně nastříhaný a kolážovaný román Satanské tango, se dočkala zdařilého převodu na filmové plátno; režisérem je Béla Tarr, adaptace má stopáž přes sedm hodin a je temná a ještě temnější, plná vichru, deště, noci. Porota ocenila Krasznahorkaie, odpůrce Orbánovy diktatury, za „působivé a vizionářské dílo, které uprostřed apokalyptických hrůz znovu potvrzuje sílu umění“.

Takže gratulace – všem výše jmenovaným!