Divadlo pro mě nikdy nebylo a nebude pouze inscenace, respektive jedno zhlédnuté představení, které může a nemusí být ten který den dobré – v našem premiérovém uvedení se dokonce stalo i kratším, protože jemně feministickou pasáž zvukař prostě utnul; omlouval se, prý to neudělal schválně, ale kdo ví, je to přece jenom muž. Divadlo je také proces, což je pro nás opravdu zásadní. Na začátku existence skupiny DÍLO, jejíž jádro kromě mě tvoří také Tomáš Loužný a Jan Motal, stála potřeba v umění připomínat, otevírat a analyzovat zásadní společenské problémy. A to nám bylo v oficiálním divadelním světě až moc často upíráno. Před více než rokem jsme se i proto rozhodli založit (ještě s Dominikem Melicharem a Michalem Nagypálem) stejnojmenný internetový časopis, v němž se věnujeme tématům jako je svoboda a rovnoprávnost, na přední příčky řadíme také udržitelný způsob života. Rozhodli jsme se netisknout jednotlivá čísla časopisu a propagační materiály, naše scénografie důsledně vychází z daného místa, použité materiály, kostýmy a kulisy pochází z fundusů, bazarů, smetišť a zahrad, dbáme na snižování uhlíkové stopy našich projektů a na to, aby zkoušení probíhalo bez zraňujících střetů uměleckých eg (což rozhodně neznamená, že se nepřeme). Samozřejmě nic z toho nelze dodržet stoprocentně a ani nechceme být nezábavnými extremisty a askety, ale cítíme potřebu se neustále ptát, zda nemůže být naše tvorba ekologičtější a prospěšnější.

Proto bylo pro nás důležité vytvořit inscenaci o nepostihnutelné pravdě, lži, manipulaci a klimatických dezinformacích, už zmíněnou Českou továrnu na lži, a přitom nezaprodat duši pro úžasnou, obrovskou a barevnou scénu za balík peněz, kterou bychom za rok či dva vyhodili na skládku. A tak jsme ve stálé vlhké Jízdárně Savarin z 18. století shromažďovali hadice a kabely ze sběrného dvora, trochu zatuchlé kostýmy ze štendrů domácí RUN OPERUN a povadlé rostliny a náplavové stromy ze stavby, která probíhá za zadními dveřmi a za chvíli tu skvostnou budovu spolkne.

Podstatnou částí činnosti DÍLA je také setkávání. Ne v „konvenčním“ smyslu, kdy se v jednom sále potkají herci a diváci, pak se tu a tam uskuteční debata (i když i ty rádi děláme). Jsme rádi, když se diváci stávají také našimi čtenáři. Snažíme se totiž svět divadelních projektů rozšířit a umocnit v našem časopise, kde dáváme prostor i jiným tvůrcům a témata ohledáváme v kontextech dalších oborů. Netváříme se, že jsme jediné a nejlepší divadlo na světe. Naopak jsme rádi, že se angažovaným uměním zaobírají i jiní. Také se snažíme diváky vtáhnout do našeho světa – třeba prostřednictvím workshopů (v tuto chvíli máme na repertoáru dílnu ekologického filmu a udržitelné fotografie) nebo laskavou interaktivitou v představeních. Na jaro například připravujeme performativní procházku Po zlatých stezkách v centru Prahy, která by měla ukázat, že termín „původní obyvatelstvo“ je chimérou a snad by mohla aspoň tu naši hrstku diváků přimět k zamyšlení, zda náhodou všichni nejsme pouze hosty na Zemi.

Možná čekáte, že tento text budu končit slovy, že se máme všichni chytit za ruce a s úsměvem obejmout planetu. Ale budu trochu míň sluníčková. Kritická obec a divadelníci byli, jsou a vždy budou nepřátelé, kteří si jdou po krku! A teď vážně: bylo by fajn, kdybychom se více zajímali o naše okolí, o to, co opravdu děláme, co si přejeme a kam směřujeme, kdybychom více diskutovali, a když není zbytí, i revoltovali a demonstrovali – třeba za co nejlepší ministryni či nejlepšího ministra životního prostředí a kultury (za to první jsme už demonstrovali, druhý protest se udál jen na papíře). Prostě abychom jen planě nemluvili, ať už v salonu nebo v kuchyni, a něco pro společnou budoucnost vytvářeli. My to budeme dělat i nadále.