Od začátku nebyly jasné důvody, proč ministr a jeho resort ke spojení přistoupil. Celý proces provázela neochota odpovědět veřejnosti zcela jasně a maximálně transparentně na jedinou prostou otázku: Proč? Důvody přicházely postupně a dikce se průběžně v podstatě ustálila na tom, že jde o jistý druh záchrany – ze dvou křehkých institucí vznikne jedna silná, odolná, národní. Aniž by kdokoliv z ministerstva uspokojivě vysvětlil, v čem údajná křehkost do té doby spočívala a jestli ta údajná křehkost náhodnou nejde i za samotným ministerstvem kultury ve výhradní pozici zřizovatele, když se jedná o příspěvkové organizace.

Co se týče postupné konstrukce slučovacích argumentů, nenechal si ministr Martin Baxa ujít příležitost ani na konferenci Kultura 2026, která se konala v době předvolební kampaně v rámci nových voleb do poslanecké sněmovny. (Ve volbách kandidoval jako lídr plzeňské kandidátky SPOLU a zatímco v roce 2021 získal 11 269 preferenčních hlasů, letos to bylo 6607 preferenčních hlasů. Poslanecký mandát obhájil.) Na konferenci se Martin Baxa vyjádřil v tom smyslu, že byl překvapený špatným vnitřním fungováním Institutu umění - Divadelního ústavu (před sloučením v NIK). Žádné podrobnosti však k tomu neuvedl.

Protože nebyla příležitost doptat se při konferenční diskusi, obrátila jsem se standardně na tiskové oddělení ministerstva. A žádala jsem jeho vyjádření - co přesně špatným vnitřním fungováním ministr myslil, na základě čeho na špatné fungování organizace usuzuje a zda k tomu existují nějaké podklady, které může zveřejnit. Z ministerstva se mi vrátila lakonická odpověď: „Záležitost sloučení IDU a NIK pan ministr již mnohokrát veřejně komentoval. Poskytovat další komentáře nad rámec uvedeného po provedení sloučení již nebudeme.“

Zajímalo mne, zda téma „špatného vnitřního fungování“ bylo v rámci slučování na pořadu dne. Podle bývalé ředitelky IDU Pavly Petrové, která byla po celou dobu součástí jednání o propojení dvou výchozích organizací v jednu, nikoliv. Říká, že sama misi IDU vždy vnímala víc jako službu kulturnímu sektoru, než samotnému ministerstvu, což bylo podle ní proti srsti nejen ministrovi Baxovi, ale je to záležitost mnohem dlouhodobější, která byla třecí plochou už i za jeho ministerského předchůdce Lubomíra Zaorálka.

Tématem byly podle ní také peníze. Tedy oblast, která veřejně při aktuálním sloučení nezaznívala, byla však klíčová pro všechny předchozí, nakonec odvrácené, pokusy obě organizace propojit. Poté, co totiž budovu IDU v Celetné ulici, historický Manhartský palác, získalo plně do svého nemovitého majetku hlavní město Praha (to se dovršilo v roce 2024), přišel IDU definitivně o finanční zdroje z nájemného, které šly do jeho rozpočtu, a zároveň musel začít sám platit v budově nájem. Zaseklo to zásadní trhlinu do jeho rozpočtu a finančního hospodaření, která šla z principu fungování příspěvkové organizace pochopitelně také za zřizovatelem, ministerstvem kultury.

A do třetice je tu stále neobjasněná otázka právě zmíněného Manhartského paláce, budovy na lukrativním místě v centru Prahy, v níž část IDU působila a nyní zde dál působí i pod hlavičkou NIK. Barák však musí NIK nejpozději do poloviny roku 2027 opustit, to je známé dávno před sloučením. Standardními novinářskými dotazy na pražském magistrátu, který v mezidobí čelil kauzám svého šéfa odboru majetku Jana Raka (ten místo rezignace odešel na rodičovskou dovolenou), nelze zjistit, co se v budově po odchodu IDU chystá. Spekulace však nadále visí ve vzduchu a jsou hozenou rukavicí pro důkladnou investigativní novinářskou práci, pokud by snad mezi kulturními médii vůbec existovalo nějaké, které má takové zazemí, aby se do investigativy mohlo pustit. A pokud to ještě vůbec někoho zajímá.