Pohled odjinud: Antonín Střížek
Antonín Střížek
Jsem malíř. V malbě, divadle, opeře a baletu mne strhává a podmaňuje stylizace. K pochopení těchto tradičních médií je asi potřeba trochu vzdělání a otevřenosti. V Číně jsem se nemohl vynadívat na tradiční divadlo. Diváci pili při představení čaj a radovali se z příběhu, který dopředu důvěrně znali. Nešlo o příběh samotný, ale o naplnění kánonu. V Japonsku při dlouhých představeních kabuki bylo hlediště často živější než jeviště. Žádná nuda to ale nebyla, všichni se bavili ze známého společného prožívání a potvrzování si očekávaného.
V Čechách máme dost divadel a jsem za to rád. Jsou divadla, která mne nelákají, ale zajímají někoho jiného. Myslím, že divadelní kýč je mnohem neškodnější než v kterémkoli jiném umění. Trvá jen omezenou dobu. Už samo to, že lidé jdou ven se bavit, je pozitivní. U obrazu či umění ve veřejném prostoru je to mnohem horší. Protože nás jednoduše straší dlouho (díky za odstranění příšery před Stavovským divadlem). Divadlo je kolektivní práce, já jsem v ateliéru sám...
Článek je placený.
Užijte si Divadelní noviny naplno a kupte si předplatné nebo se přihlaste.
Chci předplatné
10 čísel časopisu přímo do vaší schránky
Přístup ke všem článkům Online
Koupit jedno číslo na zkoušku
Slevy pro studenty a seniory