Souhlasím, že incest je bolestné, těžko stravitelné téma, které by bylo snazší z hovorů slušné společnosti vyhostit. Je dokonce tak protivné, že i na maximálně liberálním poli umění je to téma zcela okrajové, a pokud se ho někdo rozhodl uchopit, tak spíše v podobě incestu nevynuceného, poněvadž nevědomého. Přesto se i pevné zdi tohoto tabu pokusili někteří autoři rozvrátit. 

Ze své čtenářské historie si vzpomínám třeba na mistrnou románovou studii postupného rozkladu jedné jižanské rodiny z pera Williama Styrona s názvem Ulehni v temnotách. Čtenář v ní po celou dobu vnímá, že vztahy v rodině Loftisových jsou nějak nevyvážené a otcův přístup k dceři Peyton je nějak příliš něžný, nárokující. Vypravěč nás ale celou dobu vede po hraně akceptovatelného, ba v nás často vzbudí i soucit s otcem, kterého puritánská manželka kvůli péči o postiženou druhorozenou dceru přehlíží, aby pak v jedné jediné větě jakoby mimochodem sdělil, že otec překročil hranici běžného rodičovského vztahu. Dál se však nic nestane. Žádná vyostřená scéna, žádné obvinění, natož doznání. Peyton jako by té události nebyla součástí – až na to, že o několik let později ve stavu totálního psychického kolapsu sama ukončuje svůj život, přičemž čtenář přesně ví, kdo za její zoufalý čin nese zodpovědnost. 

O něco explicitněji je popsáno incestní násilí v románu Velmi modré oči laureátky Nobelovy ceny Toni Morrison, kde opilý otec zaútočí na svou jedenáctiletou dceru Pecolu, přičemž jeho útok nezůstane bez následků. Dlouhodobé, systematické sexuální násilí páchá také otec na své dceři v proslulém románu Barva nachu americké spisovatelky Alice Walker, přičemž ji donutí zbavit se hned dvou dětí narozených z tohoto obezřetně skrývaného vztahu. Na prožité hrůze nic nemění ani fakt, že o řadu let později se Celie dozví, že pachatel nebyl jejím biologickým otcem. Prožité peklo stejně zdeformuje její sebepojetí i zbytek života… A dala by se jmenovat další skvělá díla světové literatury, například do češtiny dosud nepřeložený román Women Talking o zneužívání žen v menonitské sektě, který spisovatelka Miriam Toews napsala podle skutečných událostí, nebo i díla tuzemská, například Les v domě Aleny Mornštajnové, který na danou problematiku strhl pozornost české (nejen) literární scény. 

Spisovatelé, respektive častěji spisovatelky, si tohoto ožehavého, avšak existujícího tématu zkrátka všímali, přičemž je zajímavé, že ač se jednalo o příběhy z různých částí světa a dob, jedno mají společné – ti, kdo se o něm rozhodli psát, o něm vlastně nepíší. Alespoň ne doslova. Protože daná skutečnost je tak strašná, že mezi prostředky, po nichž autor či autorka sahá, patří především metafora, náznak, fragmentarizace, nebo dokonce mlčení (což je v případě slovesného umění protiklad skutečně pozoruhodný). Jedině tak se ale mohli přiblížit perspektivě skutečných obětí, pro které bývá prožitek natolik traumatizující, že pokud ho nepopřely a nevytěsnily, topí se nejčastěji v neformulovatelném zmatku, studu a sebeobviňování, posilovaném mnohdy i reakcemi nejbližších. Protože incest není pouze problémem oběti, ale poukazuje na patologické vztahy v celé rodině, kterou odhalení agresora neodvratně zničí. Těžko se tak divit, že o tom, pro co nelze nalézt slova ani porozumění, raději mlčí. 

Takovým způsobem jsem kdysi promýšlela i případ hlavní hrdinky románu Vyhnání Gerty Schnirch, která se traumatický prožitek snaží překonat jeho popřením. Ne že bych se inspirovala výše uvedenými romány – všechny jsem četla až mnohem později. Ale intuitivně jsem vnímala, že oběť incestního sexuálního útoku se ocitne v situaci, která se vymyká jejímu chápání a uspořádání světa, v situaci, na kterou slova prostě nestačí. Proto se jí i Gerta v myšlenkách vyhýbá a pedanticky se soustředí na běžné denní povinnosti a potřeby, jejichž četnost s koncem války stoupá, neboť dvakrát bombardované město trpí fatálním nedostatkem všeho, včetně bezpečí. Gertina reflexe otcova činu je proto v textu velmi stručná, zastřená tak, že nechala mnoho čtenářů na pochybách, kdo je vlastně zploditelem jejího dítěte – nespočítala bych ani, kolik mi během minulých let přišlo k této věci čtenářských dotazů.

O to víc jsem byla zvědavá, jak se s tímto citlivým a špatně sdělitelným motivem vypořádají divadelní či filmové adaptace. Kde totiž může spisovatelka náznaky promyšleně dávkovat v pomalém toku textu, aby si čtenáře připravila a nevystavila ho neúnosné emoci, tam hraná forma nutí diváka sedět v křesle divadla či kina a stát se přímým svědkem bolestných událostí. A staví ho tak před volbu, zda to vůbec vydrží, o čemž nerozhodnou ani tak jeho estetická měřítka, jako jeho etické cítění a psychická odolnost. 

Jistě, i divadlo a film mají své prostředky, jak sdělit bez nutnosti zobrazovat. Ale přesto – divadelní divák sice ví, že je svědkem iluze, avšak prožívá ji skrze vlastní smysly. A filmový divák této iluzi (v ideálním případě) podléhá, spoluprožívá příběh intenzivněji a silné emoce prožívá neodkladně a v plné síle. A nutno říct, že v tomto ohledu ho snímek režiséra Tomáše Mašína, který právě začala vysílat HBO a na podzim uvede Česká televize, nešetří. 

Mně osobně se svíral žaludek nevolností. Ale současně jsem si uvědomila, jaké proměny za ty necelé dvě dekády od publikování knižní předlohy doznala společnost. Nejen že se výrazně posunul názor na kolektivní vinu, která po válce bez prověřování a soudů dopadla na všechny československé Němce, často i ty ze smíšených rodin. Oproti minulosti je dnes tato problematika bezpochyby vnímána s mnohem větším porozuměním pro individuální nuance – vidím to na debatách, které se studenty vedeme na středních školách, vnímám to i během autorských čtení. A totéž se stalo s detabuizací sexualizovaného násilí, které má někdy i tu neakceptovatelnou podobu incestní – dnes totiž na rozdíl od doby, do níž románová Gerta vstoupila, málokoho překvapí, že moc zneužívá ten, kdo ji má, protože prostě může, přičemž bezpečným zázemím nemusí být ani vlastní rodina.  

Proto se myslím dnes nestane to, co kdysi postihlo román. Totiž trest (v podobě znevažujících kritik), který přichází vždy, když se poruší nedotknutelnost tabu. Hlasy některých recenzentů tehdy tvrdily, že jsem česky cítící hrdince, která sdílí domácnost s německým otcem utápějícím vidinu brzké porážky nacismu v alkoholu, naložila incestním motivem příliš velké břemeno, které z ní činí postavu nepravděpodobnou. „Otec nacista a ještě k tomu páchající násilí na vlastní dceři – není to nějak moc, slečno Tučková?“ zaznívalo tehdy, přestože jsem měla za to, že indicií dokládajících psychický rozklad Gertina otce jsem v textu použila právě tak akorát. A filmové zpracování teď s ještě odvážnější otevřeností ukazuje, jak k takové – ano, obtížně představitelné, ale nikoli nemožné – situaci může dojít. A já jsem ráda, že doba se posunula tak, že o všech ranách, které postihly románovou Gertu, můžeme bez obav z nepochopení nebo nařčení z laciné bulvárnosti otevřeně mluvit.