Staré hříchy vrhají dlouhé stíny a s letošními pražskými dotacemi jsou jako bumerang zpět i diskuse o dotacích na vstupenku. Je to osmnáct let, co pražskou kulturu a její aktérky a aktéry dotace na vstupenku rozpumpovala. Připomeňme pro nepamětníky. Tehdejší radní pro kulturu Milan Richter (ODS) byl spojený se změnou dotačního systému, který pracoval s dotací na vstupenku, která se matematickým vzorečkem vypočítala jako podíl celkových tržeb a průměrné ceny za vstupenku žadatele, který se musel splněním určitých podmínek do programu akreditovat. Předcházel tomu tlak soukromých divadelních scén s komerčním repertoárem, které hledaly cestu k pražským dotacím. Výsledek? Petice, veřejná shromáždění, šermování žalobami. Dotace na vstupenku tehdy padla.

Debaty kolem letošních grantů inicioval časopis Dílo, při nich se pohled více zaostřil i na Opatření VII. V něm Praha poskytuje jednoleté neinvestiční dotace, rámované jako podpora rozmanitosti kulturní infrastruktury. V podstatě je to dotace na vstupenku pro muzikálová divadla, velké hudební kluby či komerční činoherní divadlo. Žadatelé v tomto opatření neprocházejí vícekriteriálním hodnocením dotační komise.

Pod určitou perspektivou to může dávat smysl. Je to politické rozhodnutí pro to, aby dotace obsloužily co nejširší diváckou obec, s maximálně pestrou škálou kulturních a uměleckých preferencí. Je to politické rozhodnutí pro maximálně možnou šíři podpory, která sahá od komunitních projektů a malých alternativních uměleckých projektů až po čistou komerci. Do toho započtěme financování příspěvkových činoherních souborových divadel (ani jednoho tanečního či operního), která pod Prahou zůstávají v podstatě z historických důvodů a s ohledem na nikdy nedokončenou porevoluční transformaci pražské činoherní divadelní sítě.

Velkorysost finančně a kulturně bohaté Prahy, v kontextu Česka, ale přestane dávat smysl, když na jedné straně finančně trpí nezřizované experimentální a alternativní projekty s nejistým financováním, s limitovanými možnostmi získat finance v privátní sféře a s bídným odměňováním lidí, a na druhé straně odcházejí peníze na projekty, které jsou divadelním podnikáním (nic proti němu, naopak). Nemluvě o tom, že otázka, co je to tedy v divadle byznys (divadelní podnikání za účelem zisku), se tím, jak s dotacemi prorostly i podnikatelské projekty, zásadně rozostřuje. Praha v tom samozřejmě není sama, srostlice dotací a podnikání je zásadní téma s velkým rozsahem i dosahem.

Praha se v posledních letech začala soustředit na excelenci, spojenou spíše s tím, co je etablované, osvědčené, a je to tak, zase z určitého pohledu, správně (ministerstvo kultury jde nyní stejným směrem, alespoň to deklaruje). Proti tomu se ale staví jiný pohled, třeba ten, kterým se cestovatelka dívá zpět do Prahy ze zahraničních metropolí, kde chtěla večer vyrazit za performativním uměním, nebo třeba z jiných českých velkých i menších měst. Unikum samosprávné Prahy jsou pestré menší projekty, malé divadelní a taneční scény, živá kulturní centra, nejen na periferiích, ale dosud také v centru města, unikum Prahy je to, že jsou ve městě nezávislé taneční a divadelní soubory, festivaly, že jsou tu umělci a umělkyně odsud i z různých koutů světa, kteří a které se snaží hledat, experimentovat i s rizikem momentálního neúspěchu, kteří cestují, jsou součástí mezinárodních sítí, i když si třeba musí na umění (při)vydělávat jinde; přece na tvorbu nerezignují, snaží se nepohřbít svůj talent. Ta pestrost je také dědictvím, nejen 20. století, mnohem starším.

Jestli Praha tuhle živou metropolitní a i historicky značně multikulturní uměleckou scénu nechá zacházet na úbytě, zatímco bude podporovat muzikály, potvrzovat v příspěvkovkách stávající šéfové a šéfy, protože se (zcela nepochopitelně) nikdo jiný nepřihlásil (Divadlo v Dlouhé) a protože ti stávající už všechno nejlépe znají (Městská divadla pražská), nepochopila, v čem je její kulturní síla a vlastně i jistá zodpovědnost v současných nebezpečně nacionalistických a izolacionistických proměnách světa. A v období, kdy se vláda chová podle ideologie, která velí škrtat v oblasti kultury, školství a životního prostředí, tedy na resortech klíčových pro demokracii, vzdělanost a takovou péči o prostředí, aby se tu dalo dýchat, pít, jíst a kvalitně žít.

Pokud se tedy výhledově rozjede rozprava o pražských dotačních schématech, jak vyplynulo ze zmíněných diskusí pro časopis Dílo, neměla by se vést jen o kritériích dotačního hodnocení, struktuře dotací a finančním objemu, který se na kulturní dotace podaří alokovat. Měla by se zase vést komplexně a zahrnout i to, jakou vizi má Praha pro své příspěvkové organizace, jakou vizi má pro kulturu, která sídlí v nemovitostech Prahy, jak velké investice, například ta do Vltavské filharmonie a financování jejího provozu, do budoucna ovlivní jiné části pražských kulturních rozpočtů. A jestli třeba po rekonstrukci Divadla na Vinohradech, až na ni jednou dojde, proběhne i zde nový standardní ředitelský konkurz.

Na místě je vážná diskuse o tom, co může, v kontextu Česka, bohatá samosprávná Praha, jejíž voličské preference se stále ještě vymykají těm celorepublikovým, teď a tady i výhledově udělat pro svobodnou kulturu v republice, když kroky ministerstva kultury zatím směřují spíše k destrukci. A co může, i když nemusí, udělat i pro kulturní instituce, které sice sídlí v Praze, mají však celorepublikový statut, patří pod ministerstvo kultury a roky živoří finančně i špatným vedením, čímž dělají v konečném důsledku i hlavnímu městu ostudu. Jmenuji jednu: Národní galerie.