Hirschová (1986), která má německo-francouzský kořen, jede v žánru dynamického fejetonu, do knihy jich nasázela rovnou stovku – a byla by autorsky asi trochu dogmatická, kdyby nebyla zábavná a mnohdy krutě trefná. Vypráví nám totiž příběh o tom, jak to ženy měly odpradávna děsně těžké, jak je muž utiskoval, ponižoval, ničil. Jasně, je na tom velký kus pravdy. Ale pravdy dnešní; nikoli včerejší, a možná ani ne té zítřejší. Fejetonistka začíná „zhojenou stehenní kostí“, a je to melodrama: kdyby se tehdy, před nějakými třiceti tisíci lety, někdo o toho zraněného/tu zraněnou nepostaral, umřel/a by. Tohle je podle Hirschové základ civilizace. A pak jede výběrově dál, přeš jeskynní malby, sochu Hatšepsut – až třeba po Lindu Lovelace, co si zahrála sebe samu v legendárním pornofilmu Hluboké hrdlo. Tady se autorčina zábavnost násobí: ten film je totiž víc než porno – parodie žánru, kritika právě toho patriarchálního, mačistického modelu, co mu jde Hirschová programově po krku. Ideální kniha do dnešních časů: dá se číst na záchodě, v tramvaji, po rodinné hádce – a samozřejmě u stolu, než žena naservíruje nedělní oběd. Tedy pokud nevaří a neservíruje muž.

A ti dva: Pierre Boileau (1906–1989) s Thomasem Narcejacem (1908–1998), mimořádně plodný tandem, co od padesátek po osmdesátky zásobovali francouzskou, potažmo evropskou kulturu desítkami a desítkami novel, románů, divadelních her, kterých si docela často všímali filmaři? Ta, která nebyla je předobrazem skvělého hororu, říznutého tehdy populární „noirovou“ atmosférou, co realizoval na plátně Henri-Georges Clouzot v pětapadesátém roce. Dvě ženy, manželka a milenka, se tady spiknou – ovšemže proti svému chlapovi. Který je zneužívá a trápí. A přichystají rafinovanou pomstu. Clouzot obsadil do hlavních rolí Simone Signoretovou – a svou manželku Véru. Že by kritické sebečtení, trocha flagelace? Anebo průkopnický čin, předvídavá ukázka toho, co bude: ženské síly, která se radši spojí proti zlu, než by krvácela v rivalitě, v trapných mocenských strkanicích? Navíc je to žánr hororu, čili čtení, které má iracionální, mimorozumový základ. V hororu jde vždycky o něco víc. Horor je vždycky předjímavý. Právě proto, že jde po skrytých věcech. Škoda že Hirschová nezařadila do své stovky i tenhle kus. Pasoval by tam skvěle. A čtenář by nad tou synchronicitou mohl žasnout ještě trochu víc.

Autor je kulturní publicista.