Zatím je oblečená v kabátu a kalhotách. Shýbá se, čistí prostor, snad od střepů, snad od pichlavých kamínků, od větví, od toho, co by později hrozilo zranit její bosá chodidla. Lidského publika přišla hrstka, slyšet je hodně ptáků, psí štěkání, povětří, po teplém dni k večeru zase celkem chladné, Nahoře zavrčí dron, nízko prolétají dopravní letadla, která jdou na přistání.

Šest hodin. Zpoza skalek vystoupí tatáž žena, už bosá, ve žlutých, jemných a rozevlátých šatech, s rozpuštěnými dlouhými vlasy. Jako každý rok už zhruba posledních pětadvacet let tančí Antonie Svobodová rituální Tanec zemi. Ke svému vítání jara tentokrát přizvala Marii Klichovou, která zpívá a minimalisticky bubnuje.

Jsme v místech, na nichž sídlili lidé už od pozdní doby kamenné, tedy někdy kolem 4000 let před občanským letopočtem. V porovnání s tím je následná sláva místa, spojená s prvními Přemyslovci a počátky křesťanství v 9. století, vlastně docela mladá. Je ale také možné úplně odhlédnout od historické paměti i legendy a vnímat místo jen citlivě tady a teď. Skála, tráva, první rozkvetlé stromy, pozůstatky ovocného sadu... A především parádní nadhled, výhled na okolní kopce, do údolí řeky, se zemí i oblohou pocitově blízko.

Antonie Svobodová začíná tančit zvolna, stojí, bosé nohy má na zemi, ruce vztahuje k obloze, je v tom možné vidět gesto propojení. Kroky, dupot, opravdu země dutou ozvěnou odpovídá? Dech, hlas z hloubky těla, poskoky, rozevláté žlutě šaty, podklouznutí, pád. Celé tělo se dotýká země, pak jde po čtyřech, jako když místem prochází vláčnými pohyby zvíře, vzhůru, vlasy poletují, ruce, dlouhé, štíhlé, jako rostlinné šlahouny, větve stromů ve větru, jako paže ženy, která ohledává nikoliv tanec v přírodě, ale tanec s přírodou.

Do dechu a výkřiků tanečnice vstupuje zpěv Marie Klichové, podle síly se rozléhá venkovním prostorem. Přidá se buben, rozvíjejí se drobné bezeslovné dialogy mezi zpěvačkou a tanečnicí, rozmluva dechů, zvuků. Důležití jsou zvukově ptáci, psi. Nevyžaduje to ani moc fantazie, aby si divák, svědek, představil, že takto se tu mohlo tančit už kdysi dávno, tančit zemi, nebi, rostlinám a zvířatům, světit jaro. A taky tančit lidem. Ale ti současní by asi udělali nejlíp, kdyby si zuli boty a jenom tu tak nekoukali, nestáli, kdyby se země také alespoň dotkli svou kůží nechráněnou podrážkou.

Antonie Svobodová drží svým jarním rituálním tancem za každého počasí linku k nejstarší podstatě lidského tance. Tance, který komunikoval s živly, léčil, otevíral, udržoval nebo uzavíral různorodé struktury vztahů, který byl meditací, modlitbou, zastavením v pohybu, které překračovalo lidský kontext, šamansky pronikalo světy, dušemi a časy. Tance, který vždy musel být současný a odpovídat na nejaktuálnější volání, protože jinak by úplně postrádal smysl.

Letošní Tanec zemi trval asi půl hodiny, měřeno na hodinkách, nepromlouval do něj žádný grantový kalendář, jen autentická umělecká vnitřní potřeba. Obraz bosé ženy na skále, tanečnice ve žlutých šatech a s rozpuštěnými světlými vlasy, ve mně zůstane dlouho. Připomíná mi sílu a krásu, kterou mě každý rok ohromí obnovující se jarní příroda. Připomíná, že takovou sílu a krásu, prokazovanou schopností regenerovat se, obnovit se, znovu vstát, mají lidé i v sobě. Mohou ji znovupocítit i skz umění. Musí ji ale vnímat, k čemuž je nezbytné dopřát si a pozorně kultivovat osobní vnitřní ticho.