Jenže někdy ta rovnice nemá tak jednoduché řešení. Některé texty se vzpouzejí, jsou protivné, ale zároveň čtenáře pořád drží. Je v nich slovní i větný balast, myšlenkový marast, strukturálně tu všecko kolabuje – jenže v trhlinách, co se tou textovou stavbou šíří, asi jako v památné finální scéně „Zániku domu Usherů“, se občas něco zablýskne. Něco – co? Jiný úhel, jiné měřítko, jiný důraz – anebo rovnou jiné, nové, původní vidění? Něco vibrujícího, zrnícího, rozostřeného. Něco zneklidňujícího, nejasného. Něco, co čtenáře přitahuje, jakkoli zbytek ho zdánlivě odpuzuje.

Přesně takovýhle, v jádře dost divný dojem má čtenář v kontaktu s knížkami Petra Měrky (1979). Napsal jich za poslední dvě dekády víc než desítku; ta nejstarší se jmenuje Telekristus a mentál – ta nejnovější pak Planetka Měrkových (vydal Malvern s vročením 2025). Ty názvy samozřejmě mluví. Měrka sice žije ve světě, který je nám známý, nebo aspoň povědomý – ale tím světem je především on sám. Píše dostředivě, drobnou prózu na hraně s fejetonem. Píše o tom, jak to s tím světem, čili sám se sebou nemá vůbec lehké. Jak si neví rady: se všedním dnem – i věčností. A vůbec s kategoriemi, s komplementaritami, jako skutečnost a blud, bdění a snění, normalita a nenormalita. Lidé jsou u něj velmi nejednoznační. Stejně jako věci kolem nich.

Co víc: Měrka staví literaturu na hlavu. Karikuje ji, rozbíjí. Nezajímá ho. Hlavní postavu, čili sám sebe, nahodí v pár nejistých tazích; na děj i samotný příběh obratem rezignuje; vypráví často na hraně, a někdy i za hranou blábolu. Opakuje se, bohapustě plká. Neusiluje, nesnaží se. Nepíše s vidinou Magnesie Litery, románu pro Frankfurt nebo tvůrčího stipendia. Píše nejspíš kafkovsky – proto, aby mohl žít. A žije nejvíc, když píše. Je v tom jeho aktuálním „planetárním“ modelu hodně konfesijního materiálu, ale taky smíření se stavem věcí. Ty nejsou ideální, jistě by mohlo být líp – ale Měrku jen máloco rozhodí. Ostatně na obálce (a pak ještě mnohokrát uvnitř knihy) sedí v pozici lotosu a tváří se, že rozumí. Za ty dvě dekády se vypsal. Anebo spíš – propsal. K sobě, na hlubinu. Čtenář se nad tím může ošívat, jak chce, ale odpověď na úvodní otázku, zdali dočíst, anebo nedočíst, je v tomhle případě překvapivě jasná…

Autor je kulturní publicista.