Před nástupem na HAMU jsi studovala na Katedře filozofie ZČU v Plzni. Proč ses rozhodla právě pro toto studium?

Paralelně jsem se hlásila na alternu na DAMU a na filozofii. Na alternu mě nevzali, za což jsem zpětně ráda, protože studium filozofie mě hodně posunulo v souvislosti s hloubkovým porozuměním a interpretováním textů. Na filozofii jsem se přihlásila, protože jsem chtěla vědět více o světě a o člověku. Tuto humanitní disciplínu vnímám jako matku všeho.

Jak se snažíš zužitkovat získané znalosti z filozofie ve tvé současné umělecké praxi?

Už v rámci svého filozofického studia jsem psala práci o propojení konstruktivismu a herecké práce. Aktuálně je moje klíčové umělecké téma tělesný mimus, jehož hlavní představitel Étienne Decroux byl hodně filozoficky i politicky založený člověk. Díky mým znalostem z filozofie proto můžu nahlédnout jeho metodiku z různých úhlů. Vytvořila jsem například performativní přednášku, ve které mluvím o teorii tělesného mimu, a zároveň ukazuji, co to znamená v praxi. V něčem takovém bych chtěla dále pokračovat i v rámci dalšího studia a zkoumat například propojení tělesného mimu s fenomenologií tělesnosti.

Máš oblíbenou filozofickou myšlenku, podle které se snažíš žít?

Mám jich více - protože nemám ráda jenom jednoho filozofa, tak je zkusím nějak „slepit“. (úsměv). Fenomenologie mi rozšířila způsob nahlížení na jevy. Prozkoumávám tak svět všemi smysly; s tím, že je vše prostoupeno vším, tedy i ve mně je nekonečně malé i velké, což mi dává jistý klid a odvádí mě od egocentrismu. Bez protikladů by svět nebyl. Je v tom živoucí napětí, což mi pomáhá v těžkých chvílích. Ale hlavní, co jsem se z filozofie naučila a je pro nejdůležitější, je opakované kladení si stále stejných otázek.

Ve studiu jsi pokračovala na Katedře nonverbálního divadla HAMU. Čím tě oslovil právě tento specifický typ divadla?

Právě tím, že může jít za slova. Tak to vnímám i s poezií, kterou jsem vždy ráda četla. Líbilo se mi, že ve mě probouzí více než próza. A prostřednictvím zkratek, metafor nebo symbolů mě vede do nekonečné imaginace (úsměv).

Takže jsi nikdy nechtěla být činoherní herečka?

Ne, protože si myslím, že je to hrozná nuda! (smích) Ráda hledám expresivitu těla a jiné možnosti vyprávění. Chci objevovat různé formy pro určitý obsah inscenace. A tělo nabízí velmi širokou škálu možností, jak pro způsob vyjadřování, tak i pro divákovu percepci. Hlavně je to i velká zábava, objevovat, co tělo dokáže sdělit.

Zaměřuješ se na techniku ​​tělesného mimu a na pantomimu, i díky spolupráci s celosvětově uznávaným tvůrcem Radimem Vizvárym. Proč jsou pro tebe právě tyto techniky zajímavé?

Na HAMU jsem šla hlavně za Radimem, protože jsem ho chtěla mít za svého mistra (úsměv). Na počátku jsem vlastně nevěděla, proč mě pantomima tak oslovuje, ale intuitivně jsem cítila, že ji potřebuji dělat. Pak mě oslovila svou precizností postoje a gesta. Mám ráda dlouhé tréninky, kdy dokola opakuji pohyby pomalu nebo rychle. Je to pro mě forma meditace (úsměv). Na pantomimě mě také hodně oslovilo, že jsem v pozici tvůrkyně. Nedokážu si představit, že bych dělala jenom to, co někdo napíše, nebo zrežíruje. Podstatnější je pro mě být svým vlastním nástrojem, autorkou i dramaturgyní.

Kdo – kromě Vizváryho – tě během studia nejvíce ovlivnil?

Všichni, protože jsou ti nejlepší z nejlepších! Například Eliška Vavříková s Romanem Horákem a jejich tréninky fyzického divadla. Hodně mě inspiruje Hana Strejčková, a to nejen v hodinách teorie, dramaturgie a masky. Velmi důležitou osobou je pro mě i Jaroslava Šiktancová, která mi ukázala, jak zjitřit smysly, aby si člověk povšimnul zázraku, a jak opečovávat nejen slova.

Přiznej se – jaké jsou tvé silné a slabé herecké stránky?

Ty slabší se týkají určitě hlasu, musím ho hodně cvičit, trénovat výslovnost a důkladně se před představením rozmlouvat. A mé silné stránky jsou možná v dramaturgii. Hodně mě baví ptát se sama sebe na všechny ty otázky týkající se tématu, motivů postav a samotného sdělení.

Nejnověji tě můžeme vidět v titulní roli autorské inscenace Sestra básníků, která vychází ze života a díla avantgardní herečky Jarmily Horákové. Pomohla ti její osobnost lépe porozumět sobě samé?

Spíš mě zaujalo, že před sto lety řešila velmi obdobné věci jako já dnes, pokud jde o sebehodnocení nebo i vztah k divadlu, i o to, do jaké míry je přípustné mu všechno obětovat.

V čem  jsi jí podobná a v čem naopak rozdílná?

Podobné jsme si určitě ve vášni k divadlu. Myslím si, že máme úplně stejné životní heslo: „Pro divadlo všechno.“ Nicméně si myslím, že Horáková byla v něčem živelnější, než jsem já. Vnímám ji totiž jako vítr s ohněm. Živel, který pohne s nitrem každého. Já se oproti ní cítím více uzemněnější.

Myslíš, že Horáková byla v něčem i feministkou?

To se asi nedá říci. Ona byla hlavně moderní ženou. Tedy byla vším, co je s modernou spojené. Odrážela se v ní nová doba, byla součástí mladé generace, která přinesla nový pohled na svět a na umění, což se právě pro ně prolínalo.

Co kromě divadla vyplňuje tvůj čas?

Ráda třeba objevuji nejrůznější místa v Praze. Zajímám se o legendy a příběhy s ní spojené. Baví mě tematické procházky, se kterými se pojí i ochutnávání nakládaných hermelínů po hospodách, a to někdy i bez těch procházek (smích).