Beata Parkanová: Viola nemá být muzeum tradice, ale živé místo. Kdybych to nezkusila, bylo by mi to líto.
Veronika Bednářová
Filmová a divadelní režisérka Beata Parkanová přebrala jako umělecká šéfka Violu – a chce z ní udělat živý kulturní prostor, ne muzeum tradice. Ikonická pražská scéna hned naproti Národnímu, kde má každé slovo i ticho svůj význam, vstupuje do nové éry. Jak bude vypadat?

Filmová a divadelní režisérka Beata Parkanová přebrala jako umělecká šéfka Violu – a chce z ní udělat živý kulturní prostor, ne muzeum tradice. Ikonická pražská scéna hned naproti Národnímu, kde má každé slovo i ticho svůj význam, vstupuje do nové éry. Jak bude vypadat?
V další epizodě Podcastu Divadelních novin se potkáváme s filmovou režisérkou, která se rozhodla vstoupit do světa divadla naplno – a rovnou jako jeho umělecká šéfka. Co ji k tomu vedlo? A co se změní, když místo s tak silnou historií začne vést někdo, kdo uvažuje obrazem, emocí a tichem?
„Kdybych to nezkusila, bylo by mi to líto,“ říká otevřeně o svém rozhodnutí přihlásit se do výběrového řízení. Dnes už ale přemýšlí mnohem dál: jak propojit tradici s dneškem, jak přitáhnout nové publikum a proč by Viola měla být místem setkávání, nejen sledování.
A co konkrétně letos ve Viole uvidíte? Repertoár stojí na silných komorních titulech i nových projektech, sama Parkanová se k Viole přiblížila loni díky své inscenaci básní Miloše Doležala Jana bude brzy sbírat lipový květ, který je dodnes úspěšně na repertoáru. Nová kapitola přináší i premiéry a nové formáty – například v těchto dnech monodrama Psychodrama s Elizavetou Maximovou, komorní hudební recitály nebo vůbec první večery slam poetry. Právě tohle propojení žánrů je pro Parkanovou klíčové. „Kdybychom se báli cokoli zkusit, tak se nic nestane,“ zaznívá v podcastu. Parkanová mluví o Viole jako o místě „na dotek“ – prostoru, kde se stírá hranice mezi jevištěm a hledištěm a kam chce rozhodně přivést i mladší generaci.