Věci, které přesahují
Radim Kopáč
Čtvrtého září zemřel Viktor Šlajchrt. Básník, esejista, člověk křehkého, lyrického typu, možná rovnou melancholik. Velký znalec hotelů (jak sám sebe označil). Taky bonviván, bohém a flamendr, fanda barů, hospod a vináren (jak ho poznali mnozí). Nostalgik po krásách umění, kultury a společnosti devatenáctého věku a první republiky. Znalec malířství a literatury. Jeden z prvních, kdo tady v devadesátých letech vzali internet jako platformu, které patří budoucnost (viz jeho Suroviny laskominy, vydané 2000, kde sebral drobnosti, co psal pro Neviditelného psa). Krátkodobý šéfredaktor časopisu Bar & Man. Dlouholetý kulturní redaktor týdeníku Respekt.
Reprezentant takzvané přeskočené generace, ročník 1952, rodák z Prahy; v osmašedesátém mu bylo šestnáct, v devětaosmdesátém sedmatřicet. Vystudoval Pedagogickou fakultu na labskoústecké Univerzitě J. E. Purkyně. Pracoval jako učitel, uklízeč v metru, později byl zaměstnaný v Knižním velkoobchodě a v nakladatelství Odeon. Začínal s básní (Pomalý pohyb, 1998) a přes novinářské formáty, jako rozhovor nebo recenze a kritika, se propracoval k eseji. Té zůstal věrný, v té se naplno našel a realizoval, jak ukazuje řada jeho pozdních knížek, jako Putování pomezím (2008), Okamžiky umění (2013), Bonvivánova kulinária (2015), Obrazy Prahy (2017) nebo Bloumání epochami (2018).
V životě ho orientovaly osobnosti různého typu, z různých stran i století: babička, Josef Hiršal, Ondřej Neff, Michel de Montaigne. Blízko měl povahou svého esejistického psaní i životního stylu ke Zdeňku Vašíčkovi, Lubomíru Martínkovi, Ivanu Dubskému, Eugenu Brikciusovi. Byl ale svůj, jasná individualita. Snivec a básnivec; „básnění“ pro něj bylo „základem kreativity, experimentem se životem, něčím, co nemusí mít ani písemnou podobu“. A pak tu bylo ještě něco důležitějšího, možná to základní, co se dneska nosí minimálně, pokud vůbec: sebereflexe – a pokora. A s tím související zvídavost, ochota poznávat nové, okrajové, zapomenuté.
To bylo na Viktoru Šlajchrtovi, jak jsem ho poznal, nejcennější: Nechával hlavní proud, ať si plyne. Jeho zajímala slepá ramena, meandry a tišiny. Věděl dobře, že ty základní živiny jsou vždycky na okraji, nebo rovnou za okrajem. Ve stínu, mnohdy ve tmě. Vydával se tím směrem vždycky odvážně. Měl ostatně dobré jištění: jak osobní, tak nadosobní. Tak viděl i esejistiku: „Esejistické psaní má dva mantinely: ten informační, zachycující a udržující lidskou zkušenost, a ten, který vyjadřuje zkušenost osobní, jež by se mnou zanikla. Esejista se nezabývá jen sám sebou, ale taky se vyjadřuje k věcem, které ho přesahují.“
Život Viktora Šlajchrta přesáhly jeho knihy. V nich jeho osobní zkušenost nezaniká. V nich se stává zkušeností obecnou, lidskou.
Autor je kulturní publicista.
