Přesahy

Já budu hérečka!

Iva Pekárková

Má sestřenice Lidunka byla o pouhý rok starší, ale když mně bylo jedenáct a jí dvanáct, byl to velký rozdíl. Lidunka byla světačka, věděla o životě všechno, co jsem nevěděla já, a věci, které jsem znala já a ona ne, jí nestály ani za pořádné divadelní pfff. Prostě ji nezajímaly.

Lidunka dělala pořádné, poctivé pfff jen na kluky, kteří na ni – podle jejího názoru – hloupě civěli, případně na holky, které si myslely, že jsou hezké, i když jí nesahaly ani po paty. Vždycky přitom naaranžovala pusu do maliny, dlouze vyfoukla vzduch směrem k jedinci páchajícímu nepřístojnosti a podmračeně přitom sledovala, jestli je dostatečně zahanbený.

Lidunka už ve třetí třídě vysvětlila rodičům, že ona dobré známky mít nemusí. Ona bude hérečka. Vyslovovala to takhle: hééérečka, s dlouhým, táhlým é. Rodinná legenda praví, že tohle dlouhé é odkoukala od tatínka, který si z výběru jejího povolání dělal legraci, což pochopila celá rodina, jen Lidunka ne. Tohle dlouhé é v její puse tak zdomácnělo, že jsme se po ní my děti začaly opičit. Ještě dlouho jsem se o ženách, které vystupovaly na jevišti nebo hrály ve filmech, vyjadřovala jako o hérečkách.

Myslela jsem, že je to tak správně.

Lidunka byla od malička silná osobnost, o tom nemohlo být pochyb. Její vrstevníci se tak báli jejího pfff, že se jí ve všem podřizovali a ve všem jí vycházeli vstříc. Nebylo to vždycky lehké. Lidunka potřebovala být neustále středem pozornosti – stačilo si jí dvacet vteřin nevšímat a hned ji rozbolela hlava, dostala „příšernou“ žízeň nebo aspoň náhle upadla a natloukla si.

Synovi sousedů na chalupě, kam Lidunka s rodiči jezdila a kde jsem se občas našla i já, už bylo sedmnáct nebo osmnáct, chodil na střední školu a nemohl se dočkat, až bude studovat psychologii. Radim byl velkým vyznavačem psychoanalýzy freudovského střihu a zoufale pátral po oběti, kterou by mohl psychoanalyzovat.

Všichni dospělí v okolí ho brzo poslali do háje: kdo má čas ležet na kanapi a celé hodiny mu něco vykládat? Navíc Radim pořád něco mlel o podvědomí, předvědomí, nevědomí, o egu, id a vůbec těchhle věcech, o kterých jsme vesměs nic nevěděli, ale měli jsme z nich trochu strach.

Jako dítě zvyklé lidi starší než já ve všem poslouchat, jsem se i já na pár dní stala Radimovým pacientem, ale nebyl se mnou spokojený. Obvinil mě, že sny, o kterých mu vyprávím, nevytahuju ze svého nitra, ale vymýšlím si je. No, možná jsem to tak skutečně dělala. Celou dobu, co jsem ležela na divně páchnoucí pohovce v kuchyni Radimovi babičky, jsem šílela strachem, že Radim z mého nitra vytáhne něco nepřípustného. Že poznám svoje pravé já a už se z toho nikdy nevzpamatuju.

Když mi Radim vyčetl, že jsem špatný objekt pro výzkum, a s povzdechem mě propustil, ulevilo se mi.

Lidunka tohle měla jinak. Jakmile slyšela, čemu se Radim věnuje, běžela za ním a nabídla se mu jako objekt zkoumání. Moc se mu nechtělo, myslím, že už mu docházela trpělivost s malými holčičkami jako my dvě, ale uvolil se, že dobrá, provede psychoanalýzu i na Lidunce.

Nesměla jsem pochopitelně do kuchyně, kde psychoanalýzu prováděl, ale když jsem nakoukla dovnitř oknem, neviděla jsem nic podobného freudovskému sezení. Radim se krčil na židli (správné psychoanalytické křeslo se v kuchyni jeho babičky nenacházelo) a Lidunka pobíhala po místnosti, divoce gestikulovala a cosi vykřikovala. Vyšlo najevo, že ne Radim na Lidunce, ale Lidunka na Radimovi prováděla psychoanalýzu.

Bůh sám ví, jaké temné věci vytáhla z jeho podvědomí. Radim byl malý, trochu kulhavý kluk, který si po světě zaručeně nosil půl tuny mindráků. Ale ať to bylo cokoli, Lidunku to tak zaujalo, že jsme o tom museli hrát divadlo. Zatím nevěděla, o čem to bude. Ale každé pořádné hérečce ty pravé repliky vytanou na mysli v okamžiku, kdy je třeba je pronést.

Začali jsme nacvičovat. Jeviště byla louka před chalupou, zákulisí kmen ořešáku. I na hlediště by se našlo místo, jenže – běda – neměli jsme diváky.

Když to Lidunka pochopila, udělala pfff.

Radim, který musel být od seance v kuchyni do Lidunky zamilovaný (koneckonců: už jí začala růst prsa), obcházel vesnici a diváky sháněl. Byla to ale hrozná vesnice s nevalným zájmem o kulturu. Sehnal jen svoji babičku.

Byla to strašně stará paní – bylo jí už nejmíň šedesát. Přinesla si košík s pletením, usadila se na zápraží, laskavě se na nás zadívala a vybídla nás, ať hrajeme.

Radim a já jsme se postavili na pozice a čekali jsme, až Lidunka začne hrát. Jenže hérečka v Lidunce se vzepřela. Ne, nebude svým talentem plýtvat na jediného diváka, navíc prastarého. Udělala pfff a vzpomněla si, že je červenec.

„Jsou divadelní prázdniny,“ oznámila nám. „O divadelních prázdninách hrajou jen amatéři! A já, já nejsem žádná amatérka. Nebo ochotnice. Já jsem hérečka!“

Pak sebou poněkud divadelně sekla, prohlásila, že si rozbila koleno, a Radimovi poručila, že jí musí tu ránu pořádně vydezinfikovat. Teď hned. A zalepit náplastí. Jako hérečka si nemůže dovolit mít jizvu na koleni.

Divadelní noviny

Přihlášení