Hans Hartung (1904–1989) a Anna-Eva Bergman (1909–1987) se poznali v roce 1929 v Paříži a téhož roku měli svatbu. V roce 1937 se však rozvedli a dalších patnáct let se nestýkali. V roce 1952 se k sobě vrátili a žili až do smrti ve stejném domě, kde měl každý z nich také ateliér. V průběhu 20. století nebyli ovšem jedinou uměleckou dvojicí. V této souvislosti stojí jistě za zmínku Sonia a Robert Delaunay, Sophie Taeuber a Hans Arp nebo u nás Eva Kmentová a Olbram Zoubek, Adriena Šimotová a Jiří John či Věra a Vladimír Janouškovi.

Hans Hartung i Anna-Eva Bergman byli ve svém projevu nezávislí, ale oba vycházeli z poznávání přírodních zákonitostí. Do jejich obrazů se promítalo působení živlů, proměn přírody i vesmírných sil. Oba se vřadili, každý jiným způsobem, do mezinárodních souvislostí. Každý z nich se sice ubíral jinou cestou a jejich tvorba byla na první pohled odlišná, užívali jiné výrazové prostředky a postupy, ale navzájem se respektovali, povzbuzovali a podporovali. Jejich životní i umělecké cesty byly plné setkání a rozchodů, ale jeden bez druhého by zřejmě nedosáhli svých cílů. Výstava je koncipována tak, že můžeme porovnávat jejich tvorbu v jednotlivých obdobích. Můžeme tedy sledovat rozdíly i příbuznosti.

Hans v počátcích osobitě reagoval na tvorbu malířů různých epoch (El Greco, Francisco de Goya, Oskar Kokoschka…), což lze spatřit na několika kresebných studiích, ale během třicátých a čtyřicátých let se jeho projev formoval a směřoval ke gestické malbě v obrazech, kde hrála hlavní roli linie tvořící organické tvary. Již před válkou se stal slavným umělcem, zatímco Anna-Eva se hledala a postupně nacházela svůj charakteristický abstraktní styl. Hans bojoval v cizinecké legii proti nacismu a v bojích přišel o nohu. Po válce pro něj nebylo snadné znovu začínat, ale nakonec jeho projev v padesátých a šedesátých letech dozrál v obrazech tvořených ráznými a ostrými gesty. Několik kompozic tohoto typu, kterými se nejvýrazněji prosadil, je součástí této výstavy.

Intenzita jeho výrazu v posledních desetiletích života ještě vzrůstala, pracoval tehdy se zahradnickou stříkačkou a dosahoval obsahově náročných a přitom esteticky působivých, až eruptivních obrazů, připomínajících zrození planet a jejich soustav nebo naopak jejich zánik. V každém případě však šlo o přesvědčivé vystižení nezvladatelných přírodních sil. Jeho metodu mohou návštěvníci výstavy názorně vidět na dokumentárním videu. K vidění jsou také jeho díla typická pro jeho styl s výraznými zpravidla černými víry, klikyháky a šrafováním, která vznikala škrábáním, mazáním a opětovným nanášením barvy. 

Pro Annu-Evu bylo důležité zkoumání přísné kompozice vyrůstající z matematických a deskriptivních zákonitostí. Bylo pro ni charakteristické, že začala užívat plátkové zlato nebo plátky jiných kovů, které vyzařují zvláštní světlo a přitom zrcadlí okolní prostředí, které se tak do jisté míry stává součástí její tvorby. V pozdním období došla k až kontemplativním obrazům, z nichž vyzařuje harmonie přírody. Dosáhla vyvážených vztahů mezi organickými tvary, jako by toužila po ovládnutí napětí a dosažení vyrovnanosti.

Pro oba umělce se stala důležitým médiem také fotografie. V expozici jsou snímky obou autorů. Hans zaznamenával všechny vzpomínky (záznamy stínů, skvrn, tvarů, portréty přátel…), Anna-Eva různé okamžiky a motivy z krajiny. Výstavu doplňuje kolekce grafických listů, v nichž je opět naprosto zřetelně vidět rozdíly i souvislosti mezi jejich vnímáním atmosféry své doby. Zvláštním přídavkem k výstavě je grafika Terry Haass, umělkyně českého původu, s níž oba navázali přátelství a jejíž tvorba působí jako přemostění mezi jejich rozdílnými, a přesto propojenými světy. A ještě stojí za připomínku, že oba umělci měli hezký zvyk, že se vzájemně obdarovávali svými novými díly, ale každý z nich si mohl vybrat to, co mu bylo nejbližší. A tím vlastně beze slov vyjádřili názor na tvorbu toho druhého.