Slepec a dadaista

Richterová cení od prvních slov Haška vysoko, bere ho jako figuru mimo čas i prostor, jako tvůrce, který nastavil svému i našemu světu krutě přesné zrcadlo, který pojmenoval hnus a nehoráznosti světové války, ozřejmil drtivou dostředivost byrokratického fungování státního aparátu pozdního Rakouska-Uherska – a rozpracoval málem do univerzálního konceptu takovou zdánlivou drobnost, s níž se člověk potkává denně málem na každém kroku, jako je lidská blbost. Hašek tenhle fenomén formuloval jako vyloženě metafyzický problém. Blbost není věc nějaké intelektuální nedostačivosti, natvrdlosti, myšlenkové lenosti, blbost je komunikační problém – věc základního čtení, rozumění a spoluprožívání světa. Blb před sebou i světem uhýbá, couvá, komunikuje vadně, odcizeně, je vlastně sekundárně negramotný, posouvá anebo rovnou ničí vztah mezi slovem a tím, co je za ním, k čemu slovo odkazuje. Redukuje řeč na fráze, klišé, samohybné floskule; Richterová v té souvislosti zavádí pojem „sémantická slepota“. Dneska je to s takovým „sémantickým slepcem“ asi jako s geocentriky ve starověku a středověku – všecko se v jejich vnímání točí zoufale kolem nich.

Haškův Švejk pak není prototypem blba, co generuje chytlavou legraci, má za cíl kdykoli kdekoli probouzet smích. Švejk je vydlabaná tykev, prázdná nádoba, která rezonuje obsahy druhých; Švejk zrcadlí, ozřejmuje mechanismy blbosti vnějšího světa. Švejk je literárním přepisem, praktickým rozvinutím Haškova konceptu lidského blbství. Ovšem co v téhle souvislosti trochu hapruje, je „humor“ v názvu autorčiny knihy. Hašek reprezentuje vývojově vyšší fázi než humor, a sice absurditu. Humor je reflektující i sebereflektující čili vlastně konstruktivní, zatímco absurdita je rozkladná, ničivá, tříštivá; rozkládá nesmyslným smíchem nejen objekt a subjekt, tedy předmět výsměchu i toho, kdo se směje – rozkládá i samotný smích, míří k jakési prvotní čistotě, k bodu nula, před kulturu, civilizaci. Podobný napnelismus se dá číst mezi poetismem a dada za první republiky. Poetismus měl racionální základnu a básnivou, požitkářskou korunu, po první válce sledoval čistě harmonický úběžník, kdežto dadaismus požadoval základní přehodnocení všeho, vyklizení pozic a zbrusu nový začátek. Ostatně Richterová v knize souvislost mezi Haškem a dada zmiňuje; byl spíš ur-dadaistou, jakkoli komplexním, teoretikem i praktikem v jednom, pěstitelem té nejkrutější mystifikace, ale vždycky s jasným cílem: oživit, ozdravit, vrátit smysl – člověku, světu, řeči.

Absurdní smích je pak zgruntu očistný. A nejen očistný, taky rozšiřující, obohacující spektrum dosavadních možností. „Je-li smích energií a silou, projevem života,“ píše Richterová, „jeho vyloučení odpovídá protikladu života, pólu smrti…“ To je brutální, ale přesný poznatek. Kdo se nesměje, redukuje vlastní existenci, umírá. Švejk může svým profilem připomenout Ježíše Krista, taky vlastně snímá z lidí hříchy, nejrůznější fazety jejich blbosti, ale smích přitom moc nepěstuje; se smíchem je spojován prorok Zarathuštra, kterého zpopularizoval Friedrich Nietzsche. Zarathuštra viděl realitu v zajetí krutých iluzí – to je švejkovské, respektive haškovské daleko spíš; smích mu pak sloužil k tomu, aby realitu z takového zajetí osvobozoval a příležitostně se vysmál i vlastnímu pochybování, nejistotě. To zajetí má dneska nejrůznější podobu, některé ty patologie byly aktuální už v Haškově době, jiné nabraly aktualitu časem a rezonují hlavně v posledních dekádách, jako „patologie společenských a politických institucí, masmédií, byrokracie, ideologií a církví“, jak vypočítává Richterová. Absurdní smích je tedy vlastně prazáklad života, první zřídlo. Probouzí všestrannou aktivitu, plnohodnotnou emoci stejně jako kritické, podvratné myšlení.

Příznačné a potvrzující

Sylvie Richterová píše o Haškovi zaujatě a čtivě, s hlubokým pochopením i jemným obdivem, jakkoli se některé motivy a postřehy v jejích studiích opakují, jako ta „sémantická slepota“. Nakonec to ale není na škodu. Čtenáře motivuje k tomu, aby šel od sekundární literatury k prameni, rovnou k vybraným Haškovým textům, k jeho poezii, povídkám, k třaskavé publicistice pro Svět zvířat, ke třem variantám Švejka, k Politickým a sociálním dějinám Strany mírného pokroku v mezích zákona. Ten posledně jmenovaný titul napsal Jaroslav Hašek v letech 1911 a 1912, knižně ale vyšel až po víc než půlstoletí, ve třiašedesátém roce. To je příznačné a potvrzující. Příznačné pro zdejší společenskou, kulturní i konkrétní lidskou malost, alergickou na jakýkoli tón mimo ty nejjednodušší akordy – a potvrzující samozřejmě pro disonantního velikána Haška, vizionáře srovnatelného s Franzem Kafkou, génia mimo jakoukoli průměrnost. Díky knize Sylvie Richterové je tohle všecko zase o trochu zřejmější.