Přesahy

My všichni a adolescent

Tereza Brdečková

Uplynuly jen  dva měsíce od uvedení čtyřdílné  minisérie Adolescent  a vědí o ní  i ti, kdo si Netflix nepředplácejí, a případně o jeho existenci ani netuší. A  z hlediska méně informovaných  diváků bude  vypadat debata o fenoménu Adolescent vypadat jinak než z hlediska seriálových insiderů, kteří  dávno znají jeho autory, režiséra Philippa Barantiniho, Jacka Thorna a Stephena Grahama.

Zleva Owen Cooper a Stephen Graham ve čtyřdílné minisérii Adolescent
Foto: Netflix

Adolescent  se zdánlivě  veze na kontroverzní módní vlně  „true crime“, tedy na fascinaci většinových diváků  skutečnými, pokud možno perverzními zločinci. Morytáty a  barvité příběhy o vraždách a vrazích tady samozřejmě byly vždycky, ale přesto je současná záplava  „true crime“ jiná než dříve, především tím, jak často relativizuje hranici mezi dobrem a zlem. Nepřímá glorifikace a mediální  úspěch vrahů  typu manželů Stodolových, Kájínka, Hojera a  dalších  vraždících celebrit vzbuzuje  otázky, o co  se tu vlastně jedná. O podobné nutkání, jaké  mnohé   nutí sledovat  zblízka autohavárie?  Nebo o  bezděčnou tendenci ukázat násilí a vraždy jako něco v zásadě běžného, co se beztak děje  všude a pořád? A je v těch seriálech či filmech něco návodného, nebo není? Máme všichni v sobě všichni zakódovanou biologickou či  spirituální pojistku „nezabiješ?“ A pokud ano,  čeho je třeba, aby  ta pojistka vypadla a přestala fungovat? Samozřejmě tu nemluvíme o obranném reflexu, nýbrž o útočném principu.

Je zajímavé, že snad  žádná z recenzí seriálů „true crime“ se tímto aspektem nezabývá. Jako by i kritikům současná posedlost audiovizuálními vraždami připadala přirozená, jako by v ní viděli  jen žánrovou zábavu a ignorovali odraz sociálního vědomí. A tím se konečně dostáváme k Adolescentovi, k sérii, která sice také nabízí  spíš otázky než  odpovědií, ale jako jedna z mála se „vypnutím násilnické pojistky“ vážně zabývá.

 

Zzáhady viny

Svítá a před úhledným  domkem na britském maloměstě čekají v autě dva policisté, čtyřicátníci. On, Luke Bascombe,  je černý, má rodinu a právě se dozvídá, že jeho dospívajícímu synovi se  nechce do školy. Připomene mu, že všichni máme povinnosti. Ona, Misha,  je bílá, rodinu nemá, glosuje, pozoruje. Ti dva nejsou v klidnéě čtvrti sami  sami.  Na  povel z vysílačky se zjeví zásahovka, vyrazí dveře jednoho z domů a vtrhne dovnitř, kde vyděšená rodina právě vstává. Obrací dům vzhůru nohama, vyleká dospívající dceru v koupelně a nakonec vytáhne  z postele roztomilého třináctiletého chlapečka a obviní ho z vraždy. Následující chvíle ukážou, že policie má důkazy. Jamie ubodal na parkovišti před supermarketem o dva roky starší spolužačku nožem.  Protože je neplnoletý, jeho poručníkem  při výsleších se stane jeho otec,  laskavý člověk schopný zachovat odstup a poskytnout synovi podporu. Ale proč by mu ji vlastně poskytoval, ptáte se nejspíš sami sebe. Všechno je až příliš jasné, včetně toho, že Jamie je poučen o svém právu nevypovídat.

Je tu zvláštní atmosféra. Během čtyř dílů jsou všichni,  slušní a vlastně hodní, skoro jako by byli na Jamieho straně. Nejsou ale spíš jednoduše  na straně  dětství? Kontrast hrůzy Jamieho činu a serióznosti jeho prostředí nemůže být větší. Jamie pochází ze vzorné  středostavovské rodiny a „vždycky byl hodný,“, rozhodně nepatří k dětem, jejichž výchovu někdo zanedbával.  Až tak hodný, že nikam nechodil, a po škole zůstával  ve svém pokoji sám s telefonem  a unikl do virtuálního světa, kam pravomoc dospělých nesahá.  Jednoho si všimneme: jeho otec je trochu vztekloun. Ale ne moc. A rozhodně svůj vztek neobrací v agresi.

Lukovi a Mishe , chybějí poslední dva články do skládačky: vražedná zbraň a motiv. Luke a Misha se vVydávají se do jeho školy a ukazuje se, že je to to stejné zařízení, kam chodí i Lukův syn Adam, jemuž se do školy nechce. Ani se mu nedivíme: Adama ostatní šikanují. Je černý, jeho otec je policajt a prát se mu nechce. Z pohledu slabších dětí je  vůbec škola vůbec peklo. Vysypávání tašek, kopance a nadávky jsou tu na denním pořádku. Učitelé nemají respekt. Jsou rezignovaní a laxní, někdy se snaží výrostky zvládnout křikem a někdy se střídavým  úspěchem sázejí na empatii a laskavost.  „Každá škola smrdí zelím a záchodama,“ charakterizuje Misha znechuceně prostředí. „Moje byla taky taková.“ Všichni jsou sice otřesení z toho, co se stalo, ale zároveň z náznaků  cítíme, že děti jsou kmen, který ví přesně, co se stalo a proč, a nehodlají se o své poznatky s dospělými dělit. Až na Adama, který se už na to už nemůže dívat a má své důvody.

„Takhle nikdy na nic nepřijdete, děláte to úplně špatně a nevíte, co se tu děje.“.  A pak otce seznámí s tajným jazykem, jímž spolu teenageři komunikujíi na Iinstagramu: každý emotikon něco znamená, hlavně pokud jde o sex. Teenageři si tu sdělují detaily o svých masturbacích, touhách, hodnotí zevnějšky ostatních, vyhrožují,  zvou se na rande, navrhují sexuální styk. Romantika  tu nemá místo, zato  latentní násilí ano. Je lehké slabší jedince zmanipulovat a pak se jim vysmívat, anebo je dokonce dovést k vraždě tím, že pochybujeme o jejich mužné  síle.  V tomhle nemilosrdném světě  stvořeném dospívajícími dětmi, světě szplácaném z odkazů na kultovní filmy a plody toxické manasféry, a bizarním nezralém systému,  není  místo ani pro empatii a soucit, po nichž  teenageři  volají. Není tu místo  pro lidskost.  A to je Jamieho příběh. Bohužel nikoliv jen v minisérii Adolescent.

 

Abeceda dospívání

Po úspěchu Adolescenta vyšly v mnoha médiích slovníky řeči adolescentů, aby zděšeným rodičům umožnily překlad zpráv v telefonech jejich ratolestí. Některé z nich obsahovaly komentář, že to není nic divného, neboť každá generace si vytváří svůj jazyk a vymezuje se vůči rodičům. Mezitím se ale stáváme stále častěji svědky skutečného násilí  mezi dětmi (bylo tu vždy, jen ne takhle děsivě). Hledáme vysvětlení. Terapeuti spojují vlnu dětského násilí s covidovou  karanténou, která dětem převrátila dva roky života naruby. To ale nevysvětluje, jakým mechanismem se může dítě ze stabilních poměrů octnout  mimo realitu, v zóně, kde ani vražda není reálná, a  je tedy „povolená.“. Kde je tedy ona pojistka? Jedna věc je se vztekat  se a druhá je zasadit patnáctileté dívce deset smrtelných ran nožem a pak odejít domů spát.  Pro děti jako Jamie už rodiče už nejsou těmi, kdo vědí víc.  Podle Jamieho  dospělí  nevědí, která bije, a přitom Jamie  zůstává dítětem, které si v očekávání soudu píše s rodinou dopisy, jako kdyby byl někde na táboře,. Jsou takoví všichni? Jistě nikoliv.

V závěrečném dílu konečně vidíme hloupé a nenávistné lidí, sousedy, kteří trápí  Jamieho rodinu Millerových a ničí jim zbytek rodinného  života.  Moudrou rovnováhu si přitom  udrží jen Jamieho sestra, která a dokáže přesně rozlišit skutečné a virtuální. Proč je jiná než její bratr? Nikdo oOdpověď nikdo nezná.

Adolescent je série o vraždě, je tu policie, mrtvé tělo, vrah, oběť, soud.  Mohl by to být i „true crime“. Ale není. Vzhledem k dění ve společnosti je to druh  hraného dokumentu. Jamie je prostě malý vrah, dostatečně inteligentní, aby pochopil, co udělal, a dostal výčitky, které by normálně měly následovat.  Jenže  ty alespoň v sérii nepřijdou.  Nemáme dojem, že  Jamie vůbec chápe, co to znamená někoho zbavit života, vraždit pro nic za nic.

Nezbývá než se utěšovat tím, že kdyby byli všichni jako on, vypadal by náš svět jinak.

 

Divadelní noviny

Přihlášení