Veronika Bromová zaujala fotografiemi vlastních performancí, v nichž si pohrávala s možnostmi svého těla. A ve videích umí vyvolat nenapodobitelnou atmosféru tajemství a zároveň lidské blízkosti. V objektech spojuje zdánlivě nespojitelné, vyvolává napětí, pocit záhadnosti či osamělosti. Do jejího projevu se promítá bohatá představivost, schopnost vstoupit do světa fantazie a přitom si uchovat vztah ke každodenní skutečnosti. Kateřina Vincourová ráda používá nezvyklé materiály a s jemným vtipem i různé bizarní předměty v ještě bizarnějších spojeních, ale s citem pro křehké vztahy v prostoru. Umí citlivě skloubit svou tvorbu s prostředím, pro které je určena, a nemusí to být vždycky být jen galerijní prostor,  ale i příroda nebo architektura. Markéta Othová dokáže naznačit zvláštní tajemství všedních situací, rytmus opakujících se prvků, hloubku prostoru, takřka neznatelný pohyb a krásu i tam, kde by nás nenapadlo ji hledat.

A co tyto tři umělkyně kromě toho, že jsou ženy, spojuje? Všechny dokázaly vyjádřit generační názor, ale každá jiným způsobem.  Jejich tvorba je spojena s dobou, kdy naše umění dostalo nové příležitosti, kdy vznikaly nové galerie, které představovaly mladé umělce, někdy v konfrontaci se staršími kolegy, jejichž tvorba se formovala buď ještě v relativně svobodných šedesátých letech, nebo naopak v dusivé atmosféře sedmdesátých a osmdesátých let, tedy v období takzvané normalizace, v níž bylo tak těžké svobodně tvořit, protože výsledky jejich práce se nemohly vystavovat, nekupovaly se do oficiálních institucí, nesmělo se o nich psát.

Na tvorbě všech tří umělkyň je vidět, že se přirozeně vřadily do mezinárodních souvislostí, že dostaly příležitost, aby se představily nejen u nás, ale i v zahraničí. Přitom je zřejmé, že jejich projev vychází z českého a středoevropského prostředí. Promítá se do něj  skutečnost, že střední Evropa byla vždycky křižovatkou různých vlivů, jimž však dala vlastní výraz.  To stále platí, i když dnes snad význam tradic ustupuje do jisté míry do pozadí s rychlým šířením jakýchkoliv informací po celém světě. 

Jsem  však přesvědčen, že právě na příkladu těchto tří umělkyň je zřetelně znát,  z jakého prostředí vyrůstají, jak reagují na to, co se děje v celém světě. Mohou těžit z tradic a zároveň samozřejmě mají daleko větší možnost srovnání.  Tvorba všech tří je jasnou výpovědí o tom, v jaké žijeme době, jaké události ji formují a také jak se mění výrazové prostředky. Každá z nich volí úplně jiné, a přesto je vidět, že  reagují na obdobné situace a dokážou citlivě reagovat i na změny, ke kterým někdy až bouřlivě dochází.  Výstava naznačuje, co je pro ně společné i co je rozděluje, jak přirozeně navazují na odkaz minulosti nebo jak se proti němu vymezují.