I když – beletrie? U Nápravníka (1931–2017) se žánry a druhy vždycky svobodně míchaly. Když na přelomu padesátých a šedesátých let vstupoval do (samozřejmě neoficiální) literatury, byl to vyloženě zvláštní úkaz: básnicky rytmizovaná struktura navlečená do šatů prózy. Román, co se rýmuje. Z jedné strany zřetelná návaznost na předválečný surrealismus, hlavně ten francouzský, Bretonův, na metodu volné asociace, automatického psaní; z druhé strany pak dobově podmíněné domácí důrazy, ať ty absurdního, nebo existencialistického typu. A samozřejmě hudba, hlavně jazz, ale taky vlivy výtvarného umění, fotografie, filmu. Vlastně všeho, čehokoli, co bylo vnějškově dostupné, co podněcovalo výzkumy na vlastní pěst. Výsledkem byly texty-samomluvy, soustředná i soustředěná řeč, magicky nabitá mumlání ve stínu dějin, podivně zacyklené a zneklidňující mantry, doléhající z odvrácené strany překotného civilizačního vývoje. V hlavní roli pak vždycky ten, kdo mluví, do jisté míry autor sám, ale ještě spíš – sama řeč. Její možnosti, její meze; její přibližnosti, nepřesnosti, zrádná pružnost a přilnavost; ale někdy taky závratná přesnost.

Večerníček to věděl

Když Milan Nápravník 27. října 2017 umřel, vyšel skromný nekrolog taky v nejčtenějším českém deníku. Psalo se tam v první řadě, že to byl právě on, kdo vymyslel televizního Večerníčka, toho kluka s papírovou čepicí, co lítá na nejrůznější způsob po obrazovce a kolportuje jakousi tiskovinu, zřejmě nabitou příběhy. Bylo to tragické i komické, ale taky řádně symbolické. Nápravník, rodák z Německého Brodu, sice vystudoval dramaturgii na FAMU, v Československé televizi pracoval až do svého odchodu do německého exilu v osmašedesátém roce, ale svým vlastním dílem šel od počátku do konce v protisměru. Rovnou podzemím. Jenže večerníček je taky pohádka na dobrou noc, rozloučení s dnem, s realitou, kterou střídá spánek a snění čili rub skutečnosti. Takže výzva k průzkumu vlastního podvědomí od nejútlejšího věku jako východisko – ke všemu. A pak může večerníček znamenat v širších souvislostech ještě něco, a sice daleko závažnějšího. Poznání, že civilizovaný člověk je na konci dějin, před brutálním srázem, pod nímž už není nic než nekonečné moře temnoty a nicoty. Čili večerníček jako smeknutí té papírové čepice na rozloučenou.

Přesně takový „dým“ se valí z Nápravníkova posledního literárního „domu“. Jeho próza-bludiště, znovu mixující báseň, esej a kritickou studii na vybrané motivy z dějin, politiky, společnosti a kultury, je po okraj plná mizantropie, černého hnusu z lidského bytí. Jde přímo – podobně jako Michel Houellebecq ve své studii o H. P. Lovecraftovi – „proti světu, proti životu“. Důvod je jasný: homo sapiens zmarnil svým přebujelým, nekritickým rozumem, co mohl. Zejména v posledních stoletích. Rozdrtil divočinu stejně jako magii, přetrhal prvotní linku s přírodou, vesmírem, dějinami – a hlavně sám se sebou. Ztratil schopnost sebeidentifikace. Stal se „defektní formou života“. Nápravník vidí dvojí vývojovou možnost: buď všecko co nejdřív zahodit, prudce zacouvat před výchozí dějinný bod, kdy se to zvrtlo, a pokusit se začít znovu a lépe – anebo dopřát planetě rovnou „radikální cézuru k odpočinku“. Čili dějinný pesimismus, fatální skepse? Možná je tu ještě jedna možnost, třetí cesta. Tou by mohlo být soustavné hledání. A možná občasné nalézání. Poezie, poznání, pravdy. Čili aktivita, činnost, autorská tvorba na tisíc a jeden způsob, ale vždycky s osobním ručením ve společném jmenovateli, s totální poetickou senzibilitou, jistým „magickým nadáním“.

Volání na konci cesty

Milan Nápravník byl osobnost, suverén, solitér. Nesmlouvavý, neústupný, nekompromisní. Podobně jako před ním jeho velcí předchůdci Vratislav Effenberger a Karel Teige. Měl jejich analytické vidění do hlubin věcí, schopnost číst jemně souvislosti a významové vrstvy; stejně tak měl jejich značný a všetečný vzdělanostní background, pojem o vývojových proměnách společnosti a kultury napříč stoletími. Jeho kritičnost je ale vrcholná. Dál už není skoro nic. Pokud měl Teige i v nejhorších časech před sebou romantický úběžník, víru v lepší zítřek, pokud Effenberger horečnatě tvořil s vědomím „básnické prokletosti“, kterou možná jednou nějaké publikum docení, pak Nápravníkův poutník, zakletý v labyrintu „bezvýchodného domu“, ohmatávající zoufale jeho chladné a černé zdi, se už jenom zalyká „dýmem“. Mluví proti budoucím generacím, proti člověku teď a tady. Křičí – a v tom křiku se míchá nemohoucnost se vztekem. Nemohoucnost, protože z hlediska věčnosti nezmění nic. A vztek na ty, kdo nerozpoznali nutnost té změny před ním. Poslední věta Domu dýmu, jedné z nejúžasnějších knih Milana Nápravníka, rezonuje tichou hrůzou: „Řve. Jeho řev je výrazem a proroctvím zoufalé bezmoci a hněvu.“