Neztenčená výrazová síla

Jeho originální projev získal základ již během studií na pražské Akademii výtvarných umění. Z počátku na jeho vývoj přirozeně působilo české a středoevropské prostředí utvářené prolínáním různých vlivů. Přitom ale byla Frantova malířská i sochařská tvorba silně zasažena působením celé evropské kultury. Jeho tvorba je nanejvýš osobitá, nikdy nesměřovala k různým formám abstrakce, důležitou úlohu v ní vždy hrál vytříbený smysl pro ztvárnění figury. Po celou dobu vývoje si uchovává výrazovou sílu, která se časem ještě vystupňovala. Vyznačuje se energickým gestem a rafinovaným odstupňováním barevných tónů, smyslem pro citlivou modelaci tvarů.

Je na první pohled patrné, že tvorba malíře a sochaře Franty vyrůstá z českých a středoevropských kořenů, ale přitom se přirozeně vřazuje do evropských souvislostí. Vychází z odkazu progresivních proudů první poloviny minulého století. Umělcovy obrazy i sochy jsou silně expresivní a přitom mají pevnou a jasnou stavbu. Důležitou, nebo dokonce základní inspirací je však pro něj současný svět, proměny vztahů mezi lidmi, souvislost mezi naší civilizací a přírodou.

Nikdy se nepřizpůsobuje módním proudům, zůstává svůj, nenechává se spoutávat vnějšími vlivy. Živě reaguje na vývoj a stav dnešní společnosti a dokáže ho přesně vyjádřit. Zároveň však ztvárňuje nadčasová témata, s nimiž se setkáváme v každé době a na všech místech světa. Franta měl štěstí, že na rozdíl od řady svých českých vrstevníků, kteří zůstali v nepříznivé době totalitního režimu doma, mohl důvěrně poznávat tvorbu velkých uměleckých osobností současnosti, navštěvovat jejich výstavy a setkávat se s nimi.

Do jeho obrazů se promítá hluboké sociální cítění a také jeho odpor k jakémukoli násilí, které panovalo a dosud panuje na řadě míst světa. Jeho dalším tématem je osamělost lidí, kteří často musí proti své vůli opouštět domov a vydávat se do neznáma. Objevuje se téma uprchlictví, které je bohužel stále víc než aktuální. Přesto ale z jeho tvorby vyzařuje naděje, bez níž bychom jen těžko mohli žít. Franta si všímá i katastrofických situací, ohrožujících život na Zemi. Otřásly jím konkrétní události jako drama válečného konfliktu v bývalé Jugoslávii nebo havárie jaderné elektrárny v japonské Fukušimě. Své dojmy však dokáže zobecnit a vyjádřit svůj postoj ke stavu lidské společnosti a k historii naší civilizace.

Ve své tvorbě reaguje na stopy člověka v krajině, které mnohdy narušují přírodu i naše prostředí. Zajímá ho téma zápasů, v nichž jde často o život. Jeho vize mohou připomenout nejen válečné události, ale také úplně zbytečné utrpení mnoha lidí na celém světě. Jeho obrazy nejsou jen zrcadlem současné společnosti, ale stávají se i odsouzením hrubosti, surovosti a bezohlednosti. Frantu inspirují nejen děsivá a katastrofická dramata, ale též půvab každodenního života. Jeho projev oživují zážitky z cest do mnoha zemí, objevil pro sebe Afriku, opakovaně navštěvoval New York. Odsuzuje jakékoli formy rasismu, jak se s nimi setkal v Africe i některých částech New Yorku, kde sledoval dění a nesnadný život v jeho okrajových čtvrtích.

Jeho obrazy, kresby i sochy mají hluboký obsah, promítá se do nich nejen jemný intimní cit, ale i drsnost, agresivita a krutost dnešního světa. Franta dokáže vystihnout vztahy mezi lidmi v jejich složitosti a mnohoznačnosti. Jeho tvorba si udržuje nezaměnitelný rukopis, který se přirozeně vyvíjí s proměnami společnosti. Poznal a pochopil vývoj umění různých epoch, působilo na něj renesanční malířství s jeho smyslem pro stále dokonalejší stavbu prostoru (Piero della Francesca, Andrea Mantegna, Masaccio…), ale také italský neorealismus s jeho syrovým a silně kritickým pohledem na dnešní svět. Velký dojem na něj udělala Picassova tvorba, z níž přímo tryská energie spojená s mimořádnými technickými schopnostmi a přirozenými stylovými proměnami.

Postupně se jako málokterý český umělec vřadil do mezinárodních vztahů, má za sebou desítky samostatných výstav a je zván k důležitým společným projektům. Ve svém věku má stále až neuvěřitelnou energii, s níž pracuje na nových malířských a sochařských tématech, ve kterých projevuje smysl pro detail i celek, pro intimní i monumentální vyznění, pro modelaci tvarů až impresionisticky proměnlivým světlem. Vyzařuje z nich neslábnoucí výrazová síla a také rafinovanost a estetická vytříbenost uměleckého projevu spojená s nevyčerpatelnou představivostí.

Jeho expresivní rukopis se promítá nejen do drsných kreseb a obrazů, ale také do bronzových soch, jejichž tvary jsou záměrně deformované, aby Franta vyjádřil svou výpověď o lidských osudech a o všech stránkách života. Výstava v Jízdárně Pražského hradu uchvátí silou umělcova výrazu, jeho touhou po harmonii, které se ve světě stále nedostává. Je až neuvěřitelné, jak je dílo pětadevadesátiletého umělce stále aktuální a jak se do něj promítají obecně platné principy a humánní hodnoty. Franta žijící v jižní Francii musel čekat až na skončení komunistického režimu, aby se se svým uměním mohl vracet do Čech. Měl tu od té doby, jak jsem se zmínil na začátku, již několik výstav, ale tato úctyhodná retrospektiva je z nich bezpříkladně nejobsáhlejší a představuje jeho dílo takřka v celé šíři i působivosti.