Loni na MFF Karlovy Vary 2024 jsem byla jednou z účastnic mezinárodního junketu s Francine Maisler, nejslavnější castingovou režisérkou současného Hollywoodu. Její práce je spjata mimo jiné s obsazováním Jodie Foster, Meryl Streep nebo Leonarda DiCapria; rozhovor s ní si přečtěte na následující dvoustraně. 

Letos v dubnu jsem pak během pražského Festivalu evropského filmu – díky pozvání platformy Cinergy – moderovala exkluzivní mistrovskou lekci „Hledání hvězd zítřka“ s Lucy Pardee, britskou castingovou režisérkou a držitelkou ceny BAFTA; dělá stejně skvělou práci jako Francine Maisler, ale… úplně jinak. Má úplně jinou strategii. Věří, že nejlepší výkony někdy přicházejí od lidí, kteří nikdy předtím nestáli před kamerou.

Obě pracovité, cenami ověnčené, obě by o své práci mohly mluvit hodiny. Každá z nich, ač se jejich přístup výrazně liší, se může stát historicky první nositelkou Oscara za castingovou režii. Cenu, kterou americká filmová akademie představí vůbec poprvé až při příštím předávání sošek, v roce 2026.

Loni totiž – konečně! – čestného Oscara za celoživotní dílo získala poprvé v historii Juliet Taylor, která herci obsadila nejen úctyhodných 43 filmů Woodyho Allena, ale také snímky Samotář v Seattlu režisérky Nory Ephron, Schindlerův seznam Stevena Spielberga či Cenu za něžnost v režii Jamese L. Brookse (film, za který Shirley MacLaine i Jack Nicholson dostali Oscara). „To, že jsme byli my, castingoví režiséři, tak dlouho přehlíženi, nechci brát negativně. Někdy trvá, než se věci začnou dít – a jsem potěšena, že jsem se toho dožila a že u toho mohu být. Nemyslím si, že bych měla šanci stát se první nositelkou a ani to není můj cíl. Chci prostě jenom pracovat,“ říká Američanka Francine Maisler, zatímco Lucy Pardee pak na stejnou otázku odpovídá žertem, že „prvního Oscara za casting určitě dají nějakému Američanovi“. Uvidíme. 

Hádka na nástupišti

Je slunný pátek 4. dubna pět odpoledne a místo toho, aby odjížděli na víkend, zaplní mladí čeští filmaři sál pražského Kina Přítomnost do posledního místečka; nechybějí herečky Eliška Křenková, Alena Doláková nebo Martina Babišová, stejně jako režiséři Matěj Chlupáček, Olmo Omerzu nebo Šimon Šafránek; v hledišti sedí i producentka a česká castingová režisérka Maja Hamplová. Škoda, že si čas nenašla střední a starší generace filmařů; možná mají pocit, že už všechno vědí… 

Lucy Pardee mluví nenuceně, srozumitelně, vlastně vypadá nenápadně; mohla by být třeba učitelkou na britské základce. Díváme se na fotografie z jejího pracovního procesu – jsou mezi nimi i ty trochu nepovedené, rozmazané, pořízené v rychlosti při práci v terénu. Nechybějí ani dva lístky britské dráhy – při hledání herců nacestuje stovky mil vlakem.

Podílela se na snímcích, které v posledních letech rezonují zdaleka nejen na umělecké scéně: Fish Tank (2009), American Honey (2016), Rocks (2019), Aftersun (2022), Club Zero (2023) a nejnověji Ptáče (2024), které 17. dubna 2025 vstoupilo do českých kin; určitě si na něj zajděte.

Lucy vypráví, jak a kde našla svůj první velký „úlovek“, totiž hlavní představitelku pro sociální drama o složitém dospívání Fish Tank, tehdy patnáctiletou Katie Jarvis. Cestovala vlakem a najednou viděla holku, která na nástupišti vystřihla takovou hádku se svým klukem, že Lucy, ohromená silou její autenticity, nastoupila do vlaku a jela s ní až do její finální destinace. „Hned jsem jí vrazila vizitku a poprosila ji, ať se určitě ozve a přijede na kamerové zkoušky. Byla jsem přesvědčená, že vizitku vyhodí nebo ztratí a bude konec. Za tři dny přišla esemeska, že neměla kredit v telefonu, ale že tedy přijede. A tak jsem našla Katie.“

Sociální radar

Lucy se castingem začala zabývat v roce 2004 po studiu vizuální antropologie v britském Manchesteru. Původně působila v dokumentárním filmu, kde nehledala herce, ale skutečné lidi a jejich příběhy. Právě tam si osvojila svůj „sociální radar“, jak říká, totiž schopnost najít neokoukané osobnosti, které mají co říct. „Ať už herecky, nebo prostě tím, jak žijí, odkud pocházejí a jací jsou.“

Její metoda, kterou během let přivedla k dokonalosti, se jmenuje street casting: vyhledává lidi trpělivě a dlouhodobě přímo v komunitách, kde se film odehrává, často mezi amatéry a neherci. Klade důraz na improvizaci, s režisérkou (pracuje hlavně se ženami) umí kongeniálně vybrat herecké představitele, často včetně dětí či teenagerů, kteří před kameru vnesou pravdivost a syrovost.

Pardee zkrátka vyráží do ulic, škol a komunitních center, což je taky jeden z důvodů, proč získala cenu BAFTA: „Vždycky mě fascinovalo propojení mezi realitou a vyprávěním. Proto chodím rovnou do terénu, ne do hereckých škol.“

Bojuje za to, aby filmový průmysl byl otevřenější a přístupnější všem – nejen těm, kdo si mohou dovolit herecké kurzy nebo mají kontakty. Svou prací tak inspiruje celou generaci nových talentů; založila taky neziskovou organizaci We Are Bridge, aby mladí herci, které přivede do filmové branže, mohli pokračovat v práci a nemuseli se beze změny vracet zpět do často problematických lokalit. 

„Je to vlastně docela vtipné – do každého projektu musím jít s obrovskou dávkou optimismu, protože bez rizika a trochou slepé víry to nejde,“ směje se. Do Prahy ji doprovází manžel a třináctiletý syn.

Právě tahle víra ji žene dopředu i ve chvílích, kdy klasické castingové strategie selhávají. „Místo dvou možností otevřu deset. Zkušenost mi pomáhá orientovat se v hereckém světě, ale zároveň si uvědomuju, že spousta skupin v hereckých kruzích vůbec zastoupena není. A tak hledám talenty i mezi těmi, kdo o herectví nikdy ani nepřemýšleli.“

Covidový casting

Jedním z jejích největších pracovních úspěchů poslední doby je nyní čtrnáctiletá skotská herečka Frankie Corio z filmu Aftersun. „Ano, celý casting probíhal uprostřed lockdownu. Do té doby jsem nikdy neobsazovala děti online. Vždycky jsem s nimi byla v místnosti, protože děti hodně komunikují neverbálně. Zoom byl pro mě i pro ně složitý, vždyť tehdy trávily celé hodiny na online kvůli školní docházce,“ vypráví Lucy.

Museli na to jít postaru: letáky, telefonáty do škol, fotbalových týmů i boxerských klubů po celém Skotsku, whatsappové skupiny skotských maminek s otázkou, zda neznají zhruba desetiletou zajímavou holku… Výsledek? Skoro 800 přihlášek.

Dívky měly pod dohledem následně poslat krátká videa – některá měla patnáct vteřin, jiná sedm minut. Sedmdesát z těchto dětí pak dostalo pozvání na další kolo castingu přes Zoom. Lucyin tým pro ně připravil hravé úkoly, aby to celé nepůsobilo jako nudné domácí učení. „Hodně dívek mluvilo o svých prarodičích, které kvůli pandemii nemohly vídat. Bylo to silné a dojemné,“ vzpomíná Lucy.

Nakonec ale bylo zřejmé, že finální fáze výběru malé herečky musí proběhnout osobně – což vyřešil pronájem obřího svatebního sálu v centru Glasgow, kde se kvůli covidu stejně nic nedělo. A tam to přišlo: Frankie Corio, úplně bez zkušeností, přišla na improvizaci a během chvíle předvedla smutek s takovou emocionální hloubkou, že Lucy začala mít obavy, jestli se jí náhodou neotevřelo nějaké trauma. Frankie ji ale uklidnila: „Myslela jsem jenom na svoje morčátko. Je to kluk, už je hodně starý a asi umírá.“ A druhý den přišla a řekla: „Bohužel, morče umřelo. Ale všechno dobrý, máma mě pak vzala na pizzu.“

Pořádně, nebo vůbec

„V Británii rozhodně přetrvává výrazná nerovnováha – herecká profese je stále z velké části doménou privilegovaných lidí. Jenže pokud se rozhodnete vyprávět příběh, který staví do centra postavu z nějaké nedostatečně zastoupené skupiny, musíte castingovému týmu vytvořit dostatečný prostor, aby to mohl udělat pořádně. V konečném důsledku totiž na tom může stát celý film. Z mé zkušenosti se produkční společnosti v tomhle směru zlepšují. Ale pokud nejsou ochotné nám k tomu dát podmínky, pak do toho prostě nejdeme. Je to jednoduché – buď to uděláme pořádně, nebo vůbec. A to znamená mít dost času a možností projít široké spektrum lidí,“ říká Lucy Pardee na závěr 90minutového masterclassu, který byl odměněn hlasitým spontánním potleskem.