Kromě ruské avantgardy je tu ale velmi málo zastoupena východní a střední Evropa, a dokonce chybí i František Kupka, jeden z prvních a nejdůležitějších pionýrů abstrakce, jehož východiska byla snad nejsložitější a nejrafinovanější ze všech (byl ovlivněn přírodními vědami, filozofií, symbolismem a secesí i hudební kompozicí). A to i přesto, že strávil většinu svého života v Paříži. Na koncepci výstavy je vidět, že v dějinách umění minulého století pořád ještě existuje určitý, i když stále méně zřetelný předěl mezi Východem a Západem a že autoři koncepce jen lehce nakoukli za bývalou železnou oponu.

Přes tyto výtky se podařilo shromáždit a uspořádat neuvěřitelné množství vysoce kvalitních obrazů a objektů. Hned vstupní sál přináší fascinující zážitek. Ukazuje se v něm až neuvěřitelná proměna umění, ke které došlo na začátku 20. století pod vlivem převratných vědeckých objevů a technického pokroku nebo utopických revolučních myšlenek, i když se později zvrhly v totalitu. Výstava zahrnuje velmi dlouhé období zhruba od roku 1910 do sedmdesátých let, kdy se abstraktní umění nejrůznějšími směry rozvíjelo. Doznívá ovšem i v dalších desetiletích a stále se výrazně oživuje nejen s užitím nových technologií.

Na výstavě se setkávají největší osobnosti počátků čistě abstraktního umění: Kandinskij s Mondrianem, El Lisickij se Ljubov Popovovou nebo László Moholy-Nagy s Alexanderem Rodčenkem. Jsou tu zastoupeni i poněkud méně známí umělci, kteří však často upoutají mimořádnou silou výrazu. Velmi působivé jsou obrazy Fritze Glarnera, který dokázal vyjádřit prostor a pohyb jemným a přesným nakloněním úhlů linií vymezujících barevné plochy. Vliv Kandinského na vývoj abstraktního umění byl mimořádný, protože se propojil nejen s ruskou, ale také s pařížskou avantgardou a samozřejmě i s Bauhausem, kde vyučoval a ovlivnil řadu žáků. A také vycházel z expresionismu a teprve potom dospěl ke geometrické kompozici. Vývoj Mondrianova umění byl odlišný, vycházel ze zjednodušování přírodních tvarů, až došel k jejich takřka absolutní redukci.

Jestliže ruský konstruktivismus měl východisko především v kubismu a futurismu a nevznikl by bez pouta k revolučním myšlenkám, tak Bauhaus se soustřeďoval na vztahy mezi barevnými tóny a členěním plochy. V této nejprogresivnější evropské umělecké škole meziválečného období se setkali významní učitelé, jako právě Vasilij Kandinskij, Johannes Itten, László Moholy-Nagy nebo Josef Albers. Ovlivnili další generace nastupující ve třicátých i dalších letech. Například jeden z významných žáků – Max Bill – se stal tvůrcem konkrétního umění, které směřovalo k promyšleným soustavám tvarů a inspirovalo se přírodními vědami a hlavně matematickými principy. Někteří z umělců meziválečného období rozvíjeli svou tvorbu ještě po druhé světové válce, někdy až hluboko do šedesátých let.

Důležitým meziválečným hnutím, v němž se setkali malíři, sochaři i architekti, se stal holandský De Stijl, v němž v malbě dominovaly dvě nejvýraznější osobnosti, Piet Mondrian a Theo van Doesburg, kteří došli ke krajní redukci tvarů, k užití několika základních barev a rytmickému uspořádání kompozice. Abstrakce se nevyčerpala ještě několik desetiletí po válce a rozvíjela se v Evropě – ve Francii, Anglii, Německu, Itálii a dalších zemích. A již od padesátých let v Americe, na kterou měla zásadní vliv celá evropská avantgarda. Ve Spojených státech na ni navázala a její podněty osobitě rozvinula celá řada malířů. K těm nevýznamnějším patří představitelé Hard Edge Frank Stella a Ellsworth Kelly, na jejichž obrazech svíraly ostré geometrické tvary zářivě barevné plochy. Kenneth Noland zase vytvářel obrazy jemně odstupňovaných barevných tónů vymezených těmi nejjednoduššími tvary. Nelze opomenout na minimalismus, který dovedl geometrickou abstrakci do krajnosti a pracoval s opakováním jednoduchých geometrických prvků i s působením světla (Donald Judd). Z fyzikálních objevů a poznatků o funkci oka vyšel do značné míry op art, k jehož nejvýraznějším představitelům patří Victor Vasarely a Bridget Riley.

Abstrakci originálním způsobem obohatili Francouzi François Morellet, Jean Hélion nebo Auguste Herbin. V Anglii vytvářel kompozičně dokonale vyvážené reliéfy Ben Nicholson a střídmě působící a přesně promyšlené a zároveň nápadité sochy Barbara Hepworth. V Itálii došel k jemně rytmicky utvářené struktuře Enrico Castellani, na obrazech Agnes Martin už není „skoro nic“, promítá se do nich prostor v jeho chvějivé lehkosti a nezachytitelnosti. Pro poválečné období je také do značné míry charakteristické, že jednotlivé podněty meziválečné avantgardy umělci rozvíjeli co nejvíce do hloubky a často se soustředili jen na velmi úzký výrazový rámec. Výstava tedy představuje neobyčejně živou a proměnlivou uměleckou oblast, která je jednou z nejpřevratnějších a nejsložitějších součástí moderního a současného výtvarného umění, propojenou s přírodními vědami, filozofií či psychologií.

Muzeum Barberini sídlí ve stejnojmenném paláci, který je od roku 2017 perfektně zrekonstruován a jeho zakladatelem a mecenášem je Hasso Plattner. Vedle aktuálních výstav, které muzeum pořádá třikrát do roka, je zde trvale k vidění Plattnerova mimořádná a rozsáhlá sbírka impresionistických a postimpresionistických obrazů. Jsou to mistrovská díla Clauda Moneta, Pierra-Auguste Renoira, Berthe Morisot, Gustava Caillebotta, Paula Signaca a řady dalších, je to vzrušující procházka historií francouzského impresionismu od jeho počátků v 19. století až po jeho další rozvoj pointilisty a fauvisty. Claude Monet je tu zastoupen čtyřiceti špičkovými díly a nikde jinde v Evropě kromě Paříže se nenachází více děl tohoto umělce na jednom místě.