Zatímco loni se sázky na Oscary, ceny americké filmové akademie, plnily předvídatelným hitem Christophera Nolana Oppenheimer (získal celkem sedm Oscarů, od 21. března je k vidění na Netflixu), letos bylo až nemožné pojmenovat, kdo je vlastně oscarovým favoritem. Svou roli zde hrálo i to, že početná oscarová akademie, léta kritizovaná za přílišnou „starobu“, se pod tlakem posledních let konečně proměnila v mezinárodně pestřejší a rasově i genderově vyváženější skupinu, a věřilo se, že snad – taky konečně – letos překvapí modernějším pohledem na život i na film.

Velká očekávání se vkládala do francouzsko-belgického narkomuzikálu Emilia Pérez (stále v českých kinech), který získal rekordních třináct nominací, k tomu pět Evropských cen, čtyři Zlaté glóby a dvě trofeje z Cannes; hvězda Emilie Pérez ale zhasla s kulometnou rychlostí už koncem letošního ledna. Zjistilo se totiž, že hlavní herečka Karla Sofía Gascón před několika lety tweetovala takové nesmysly (ten, že vakcíny proti covidu slouží k implantování čínských čipů, patřil k těm nejméně skandálním), že bylo jasné, že ani ona jako první transgender herečka v historii, ani dvaasedmdesátiletý francouzský scenárista a režisér Jacques Audiard zkrátka Oscara dostat nemohou.

Po skandálu s Emilií Pérez, která zjevně rozezlila oscarovou akademii i filmové fanoušky, se šuškalo, že filmem roku 2024 by mohl být Brutalista v titulní roli s Adrienem Brodym, některými kritiky označovaný za „pokračování Pianisty“. Možná to ale byla závratná délka filmu (3:35 minut s jednou plánovanou přestávkou), která nakonec způsobila, že se ve vítězství Brutalisty na konci pelotonu už příliš nevěřilo. Brody nakonec ze slavnostního udílení cen odešel se svojí druhou zlatou soškou za hlavní mužskou roli a k ocenění za Pianistu z roku 2002 přidal Oscara za Brutalistu, který zvítězil i v kategoriích hudba a kamera.

Na paty pak Brutalistovi šlapal thriller o volbě nového papeže ve Vatikánu Konkláve, který měl zdánlivě všechno, co má správný oscarový vítěz mít: neotřelý, ale širokému publiku srozumitelný příběh, vynikajícího hlavního představitele (Ralph Fiennes) i jistou konzervativnost v tématu i vyznění. Ani snímek Konkláve však nebyl ničím unikátní, ani on nedokázal postihnout ducha doby, ve které žijeme.

Triumf divoké karty

A tak se stalo, že přišla řada na favorita nejméně očekávaného. Na divokou kartu, na zdánlivě lehkou komedii o sexuální pracovnici a jejím klientovi, který se do ní v kulisách současného New Yorku zamiluje. Anora, nezávislý film režiséra Seana Bakera, dostal Oscara za nejlepší film, režii, ženský herecký výkon v hlavní roli, původní scénář a střih.

Na svět ho vydupal americký režisér a scenárista Sean Baker, přezdívaný „Steven Spielberg nezávislého filmu“, ve svých čtyřiapadesáti už klasik, který si svoje filmy nejen točí, ale sám i píše a střihá. Ve všech svých dílech pak do humoru, šarmu a empatie umně ukrývá silný, autentický sociální aspekt, ukazuje současnou Ameriku bez kýče a sentimentu, syrově, ale ne bezvýchodně. Jeho postavy jsou sice obyčejné, ale taky jedinečné: sice komplikované, ale nejde je nemít rád.

Jako třeba mladou tanečnici z erotického klubu Anoru, mladou striptérku s uzbeckými kořeny, která pracuje na Manhattanu. A protože díky babičce mluví rusky, většinou u ní končí ruští klienti: jako třeba syn ruského oligarchy, nechutně bohatý Váňa s dětskou tvářičkou.

Možná si z festivalu ve Varech pamatujete už Bakerova oceňovaného Prince z Broadwaye (2008), ale hlavně Transdarinku (2015). Na téhle dynamické komedii, celé natočené na iPhone 5, bylo tenkrát výjimečné všechno. Vtáhla nás do drancujícího podsvětí Los Angeles s kulometnou rychlostí a barvami tak jasnými, že jsme měli pocit, že do tohohle světa patříme i my. Transdarinka to v ČR tehdy ještě do distribuce nedotáhla, ale vyhrála množství světových cen včetně Nezávislé kamery na MFF KV.

I v následném silném snímku Florida Project z roku 2017 řešil Baker velice vtipně postavy (i děti) na okraji společnosti – snímek se odehrával poblíž floridského Disneylandu a poprvé se v něm mezi neherci objevila hvězda první velikosti, Willem Dafoe. Mezi nejlepšími filmy roku figuroval i další Bakerův řemeslně i herecky perfektně zvládnutý snímek, Red Rocket (2021).

A pak přišel jeho první opravdu velký film, Anora, trochu gangsterka, trochu deprese a trochu humanistická komedie… „Chci akademii poděkovat, že ocenila skutečně nezávislý film,“ řekl při přebírání Oscara Baker a byl to důležitý vzkaz Hollywoodu do příštích let. Hlavní roli zamilované Pretty Woman bez růžových devadesátkových brýlí, jejíž příběh vychází z reálných zkušeností lidí, kteří se v New Yorku živí prostitucí, hrála ve filmu Mikey Madison, která při přebírání Oscara řekla: „Chci uctít komunitu sexuálních pracovníků.“ Teprve pětadvacetiletá Madison zastínila i Demi Moore, u níž se očekávalo vítězství za hlavní ženský herecký výkon ve filmu Substance mimo jiné proto, že to byla pro Moore – i přes její ikonickou kariéru v devadesátých letech (kdo by si ji nepamatoval z komedie Duch) – úplně první oscarová nominace.

Režisér Baker ve třech proslovech (když vyhrajete pět Oscarů, chodíte na pódium často) hovořil o tom, jak důležité je chodit do kina a jak by režiséři měli točit pro velká plátna, protože velké plátno nic nenahradí, ani telka ne: paradoxně tak upozornil, že Anora je nejméně výdělečným snímkem v historii Oscarů, vydělala pouhých 40 milionů dolarů. Přesto tato nonšalantní komediální romance a sociální drama v jednom jasně dokazuje letošní vítězství nezávislých producentů nad velkými studii.

Uvidíme, kam se pochroumaný Hollywood posune příští rok.