Nebo že jde sice o práci víc než třicetihlavého akademického týmu, vedeného Alenou Šidákovou Fialovou, ale není vlastně vůbec jasné, kdo by si ty kapitoly měl ideálně přečíst – a hlavně proč – a co si z nich nakonec odnést? Přehled toho, co v dané dekádě pozoruhodného vyšlo? Ať v obecných studiích úvodem každé části (literární život, poezie, próza, drama), anebo ve čtení konkrétních knížek? Stojí to za to? Přesvědčit se, že nejpozději s rokem 2008 analog fakt začal mizet za dějinným obzorem a jeho pozici přebral digitál? Sledovat, jak zdejší literární provoz po roce 2010 čím dál agresivněji atakovala strašidla angažovanosti a další neuroticky podebrané kolektivizační výpady? Potvrdit si, že v české literatuře po roce 2000 a tím spíš v dané dekádě výrazně posílily svou pozici ženy? Že se v textu čím dál víc nosí tematické návraty k nedávným dějinám nebo fňukání nad tíží vlastního žití a krutého osudu? Že dějový příběh chytil nový dech? Nebo že taky u nás se nepřekvapivě diskutovaly s různými důrazy fenomény jako influencer, mainstream, audiokniha, podcast?

Pilníkem do hřbetu

Jeden je z toho vážně na rozpacích, co psát dál. Že je lepší pátrat na vlastní čtenářskou pěst? Ať přes nabídnuté ukázky (jedna báseň, necelá stránka prózy nebo divadelní hry), či závěrečné citace z recenzních ohlasů a rozhovorů s autory? Nebo se soustředit naopak na ty, kdo se do publikace neprobojovali, a kanonizaci si tudíž podle pořadatelů nezaslouží? Spisovatelů (a spisovatelek) je v knize kolem devadesátky. Hesla jsou střižená podle jednoho mustru. Tohle se nedá lineárně konzumovat ani náhodou. To není příběh, ale encyklopedie jako z 19. století. Takže výběrově, namátkou, pilníkem do hřbetu (knihy)?

Autorský tým jel po jasné lince: zohledňovaly se kritické ohlasy, mediální sláva, literární ceny, překlady do cizích jazyků. Důraz na tvůrčí specifiku, na esteticko-uměleckou jedinečnost, která je mnohdy na opačném pólu než autorská popularita, byl asi až v druhé řadě. Třeba v poezii, kde chybějí tak svérázné typy jako Kateřina Rudčenková, Jaroslav Kovanda, Jiří Gold, Gustav Erhart, Jiří Dynka nebo Eugen Brikcius. V próze podobně výjimečné typy chybějí taky, přestože ceny, ohlasy i nějakou tu porci slávy posbíraly, například Viktorie Hanišová, Karin Lednická, Patrik Linhart, Patrik Ouředník, Dita Táborská. Úplně mimo hru pak skončily literatura pro děti a mládež plus komiks. Přičemž právě tyhle kategorie v dané dekádě jednoznačně rostly a sílily, jak dosvědčují pozoruhodné, potenciálem jasně nadregionální kusy jako komiksové Sestry Dietlovy (Vojtěch Mašek) nebo knižní série v hlavní roli s holčičkou Kiko (Markéta Pilátová) a pentalogie H₂O autorské dvojky Petr Stančík – Galina Miklínová.

Akademik botanizuje

Možná by se hodilo srovnání: Zatímco třídílné Dějiny nové moderny a návazný svazek Chór a disonance, realizované týmem kolem Vladimíra Papouška z Jihočeské univerzity, obhlížejí českou literaturu 1905 až 1963 jako vývojový příběh čili jdou krok za krokem po jednotlivých letech a přitom zabírají maximální šíři, kde se tolik nesubjektivizuje a nehodnotí, a vypočítává se naopak málem do poslední vydané i nevydané knížky – troje „souřadnice“ jsou jasně výběrové. Tím pádem poněkud nespravedlivé, protože pomíjejí, marginalizují, odsuzují k zapomnění. Kanonizační východiska i cíle pak deklarují hned úvodem a docela silou: „Tyto svazky […] mají ambici nejen z krátkého časového odstupu vytvořit obraz soudobé literární produkce, ale posloužit také jako podklad k budoucím syntetickým pracím pojednávajícím o literatuře po roce 1989.“ Takže kolektivní závazek pro teď i kdykoli v budoucnu. Kdo v téhle řadě není, jako by nebyl.

Jeden je z toho vážně na rozpacích, jak to celé uzavřít. Co si s tímhle rychleným knižním botanizováním počít? Je tady něco víc než povinně obhlédnout vykolíkovaný terén, odebrat vzorek, rozpitvat – a šup s výsledkem pod nějakou hlavičku, aby to pěkně hrálo v celém systému? V systému, který se obratem prohlašuje za jediný možný? Možná méně akademické setrvačnosti, stereotypu a více osobní citlivosti, rozhledu, čtenářské lačnosti. Takhle to vypadá nejspíš jako splněný úkol snaživého školáka. Možnosti jsou ale nakonec dvě: buď si dané „souřadnice“ poskládat po svém, a to ideálně s náležitým odstupem, až se jasně ukáže, kdo s koho, anebo si pár dekád, možná století počkat na nějakého budoucího Ivana Wernische, co všecky ty „zapomenuté, opomíjené a opovrhované“ vrátí do hry.