U knížek Markéty Pilátové (1973) má čtenář už nějaký ten čas pocit, že tahle autorka je jiná. Dost výrazně jiná. Že se liší od drtivé většiny spisovatelek a spisovatelů současné české literatury. Je jiná způsobem, jakým buduje své vyprávění; atmosférou, kterou dokáže kolem svých postav a jejich příběhových linek vytvořit; jazykově vynalézavou, hravou řečí – stejně jako motivy a tématy, které sleduje. A nejde jenom o její knížky pro dospělé (jako Tsunami blues, S Baťou v džungli nebo Senzibil), jde taky o literaturu pro děti, například série o japonské holčičce Kiko anebo o „bábě Bedle“. Tam i tady jako by čtenář plul v realitě, která je zvláštním způsobem zhuštěná, zintenzivněná, zmnožená; naléhavá a horká, skoro vroucí. V realitě, kde se přirozeně potkávají minulé s přítomným, skutečnost se snem, dávný mýtus se svou čerstvou aktualizací. A taky domácí s exotickým, pozdně rakouskouherské a české s luso- a hispanoamerickým. Autorčiny příběhy jsou jako mycelium, jako tisíc očí, které letí prostorem i časem a spojují dohromady nejrůznější měřítka, úhly, rub a líc. Její novinka, román Hnízda, to jasně dokazuje.