Jméno David dráždilo odjakživa svou ambivalentností. Na jednu stranu se stalo už za života umělce synonymem geniality, velkoleposti a monumentality: to především ve spojení s renesancí vysokého žánru historické malby, za níž stojí právě „Davidova škola“, jež zásadně ovlivnila další vývoj francouzského i evropského malířství. Na druhou stranu – stejně jako jména Robespierre nebo Marat – je těsně svázáno s myšlenkami revolučního fanatismu, v jehož opojení se ideál absolutní svobody zvrhl v politický teror s jeho vynálezem gilotinou. Když se pak z Davida revolucionáře, který hlasoval pro popravu krále a sám nakonec gilotině unikl jen o vlásek, stal po pádu revoluce dvorní malíř císaře Napoleona, jeho jméno nebylo ušetřeno další nálepky: oportunista.

Retrospektiva s lapidárním názvem Jacques-Louis David je první velkou prezentaci malíře od roku 1989, kdy se Davidova výstava konala v Louvru a zámku Versailles u příležitosti dvoustého výročí francouzské revoluce. Obohacena o poznatky z dalšího mnohaletého výzkumu si stanovila ambiciózní cíl: nahlédnou mohutný odkaz „otce francouzského malířství“ v co největší vrstevnatosti a celistvosti. V komplexnosti (a bez moralizování) poctivě sledovat dráhu jak umělce, tak politika a občana a pokusit se – už bez obvyklého „rozkouskovávání“ podle historických period (za Davidova života se ve Francii vystřídalo celkem šest politických režimů) – rekonstruovat Davidovu strmou a dlouhou kariéru v její kontinuitě i se zvraty a zlomy.

Nový pohled na Davida – jak na člověka, tak dílo – patří k hlavním devízám výstavy, které se podařilo otevřít prostor pro jeho nové čtení v širším kulturním a historickém kontextu. Její přitažlivost spočívá ve zdařilé proměně dobře známého, ale přece jen už poněkud „zaprášeného“ symbolu v živou rezonující výpověď, která dokáže oslovit i současného diváka. Nejsilněji možná skrze pochybnosti a váhání, jež prozrazují třeba vystavené přípravné studie, které divák může srovnávat s dokonalostí finálních pláten: jako je „obří“, ještě předrevoluční, mužnou sílu a téma vlastenectví akcentující Přísaha Horatiů (1784), jež šokovala dosud neviděnou radikální interpretací antiky, podepřenou teatrální gestikou a kompoziční strohostí (kde nic není navíc); anebo už porevoluční „usmiřující“ Sabinky (1800), s hrdinkou Hersilií, stojící uprostřed s nataženýma rukama mezi svým mužem Romulem, který se chystá vrhnout kopí proti jejímu otci Tatiovi.

Nejen tato dvě ikonická díla má divák jako představy pravděpodobně vryty do paměti z učebnic dějepisu. Nicméně tentokrát nejen „skutečnost“ obrazů, tj. jejich velikost a blízkost, z níž sledujeme „tah štětce“, ale také nahlédnutí do nejisté fáze tvůrčího hledání ještě znásobuje napětí a naléhavost, které se i přes časový oblouk z obrazů znovu dostávají přímo k divákovi.   

S otázkou v patách „Kdo byl vlastně David?“ se přitom postupně během procházky výstavou přibližuje a „zlidšťuje i sám gigant, přestože jeho příběh asi stále nelze uchopit tak, aby se dal „případ David“ definitivně uzavřít. Jak taky, řekne-li se: malířský génius, u kterého snad více než u jiných platí floskule: Není velkého umělce bez velkého charakteru. Velkých ctností bez velkých stínů. Což Davida odjakživa řadilo do kategorie sice obdivovaných, přesto spíš nesympatických mistrů. Od mládí ambiciózní perfekcionista, poháněný náruživostí svého temperamentu a nepřekonatelnou touhou po sebeprosazení se. Goethův vrstevník patřící ke generaci, jejíž kariéru otevírá neúnosná deprese z prvních neúspěchů: po čtvrté prohře v soutěži o Grand Prix se jako student Královské akademie pokusí o sebevraždu. Brzy zarytý stoupenec ideálů liberté, égalité, fraternité, s nímž se manželka v době jeho největšího revolučního šílenství načas rozvede. Dilematický hrdina, který by spolu s Faustem jistě neváhal zvolat: „Vpadněme činem v šumící čas, v rachotu dějin zazní náš hlas.“

Výstava potěší nabouráním nejednoho interpretačního klišé. Asi nejnápadněji, když na výstavě i v katalogu registrujeme skoro úplnou absenci adjektiva „neoklasicistický“. Znovuobjeveno má být dramatické gesto a silná emocionální výpověď, které podle kurátora Sébastiena Allarda klasicistní normy Davidových obrazů paradoxně vůbec nepoškozují, ale naopak je obohacují a rozšiřují a malíře tak pro současnost vysvobozují z těsné škatulky chladného formalisty. Jak podotýká: „S Davidem běžně spojovaný termín neoklasicistický na výstavě nepoužíváme, protože ten odkazuje spíš k sedmnáctému století, a David usiloval hlavně o nalezení jazyka, který by patřil době, v níž žil, tomu pohnutému času vznikání nového světa, jehož chtěl být aktivním účastníkem.“

V tomto ohledu se nabízí vnímat Davidovu malbu i v kontextu divadla. Obzvlášť působivá je jeho schopnost zachytit skrze gesto kritický moment: chvíli katarze. Což z Davida svým způsobem dělá až divadelního režiséra. Ostatně od dětství se ve světě divadla pohyboval: jeho kmotrem byl dramatik a libretista Michel-Jean Sedaine, do jehož salonu pravidelně docházel i osvícenec Denis Diderot, jehož úvahy o hercích, význam rétoriky a gesta David dobře znal.

Tyto poznatky a inspirace antikou učinily z Davida záhy velkého divadelního reformátora, jímž byl třeba i v okamžiku, když slavnému herci Talmovi kvůli hlavní roli ve Voltairově Brutovi ostříhal vlasy a oblékl ho do tógy – to v době, kdy se na scéně ještě nosily paruky a krinolíny. Velkou kapitolou pak zůstává Davidova režijní, scénografická a dramaturgická tvorba v době jeho vrcholného politického působení v letech 1793-1794, kdy vymýšlel, tvořil a organizoval revoluční oslavy, státní pohřby, různé ceremonie i divadelní představení, které s invencí opatřoval symboly nového „občanského“ náboženství. I těmito svými „živými obrazy“ se David stane předchůdcem toho, co dnes nazýváme „totální umění“.

Ale vraťme se na efektní začátek výstavy: ještě před samotným vstupem do výstavního prostoru se v letmém záblesku za robustní kovovou mříží nabízí vzdálený pohled na Zavražděného Marata – asi nejslavnější Davidovo dílo z roku 1793, jež Baudelaire o padesát let později označil za „jeden z nejzajímavějších příkladů moderního umění… obraz hrůzný, krutý, který má přec v sobě aroma ideálu,“ kde reprezentován není zločin (vražda), ale mrtvola novináře, který „odpočívá v poklidu své proměny.“ Obraz považovaný za ideální spojení historické a náboženské malby (jednou z inspirací bylo i Caravaggiovo Utrpení Krista) s tematikou současnosti. Svrchované dílo s vtěleným kusem historie, které nelze vnímat „pouze“ jako obraz, ale zároveň jako svědectví a také způsob politické komunikace a propagandy.

S dramatickým příběhem mučedníka revoluce a „přítele lidu“, probodnutého pravnučkou dramatika Pierra Corneille Charlottou Cordayovou, se divák seznamuje zhruba až v polovině rozsáhlé expozice. Vidět může originální verzi a dvě kopie, na nichž se podíleli Davidovi žáci a je znát, že kvalita je jiná. Podobných komparací prací mistra a jeho žáků (mezi ty nejnadanější patřili např. Girodet, Gérard, Gros, později Géricault či Ingres) je na výstavě více. Jsou dobrou připomínkou i ozřejměním způsobu Davidovy výuky a také úspěšného, a provokativního, fungování jeho ateliéru s mezinárodním ohlasem (měl až čtyři sta žáků), který vedl po určitý čas i v Louvru a kam navzdory akademické tradici přijímal i ženy. Některé z nich – jako například portrétistka Marie-Denise Villers nebo Angélique Mongez, která byla svou specializací na žánr historické malby, dosud vyhrazený jen mužům, naprostou výjimkou – jsou dnes symbolem znovuobjevování žen v dějinách umění, jejichž autorství bylo v minulosti často buď přehlíženo anebo přepisováno.  

Výstava shromažďuje na sto Davidových mistrovských děl, z nichž zhruba třetina pochází ze sbírek Louvru. K výjimečným zápůjčkám patří nejen originál Marata, který si David po návratu Bourbonů na francouzský trůn vzal s sebou do bruselského exilu (amnestii později odmítl) a neodloučil se od něj až do své smrti, ale také např. monumentální fragment Přísahy v Míčovně ze zámku Versailles, zachycující klíčový (zakladatelský) akt revoluce, koncepčně i po technické stránce mimořádné dílo, umožňující vypozorovat Davidovu malířskou metodu a estetické principy, vycházející předně z umění kresby, již David povýšil až na dogma.

David vždy hledal způsob, jak promlouvat ke své době. Měl cit pro nalézání témat, jež visela ve vzduchu, svá historická plátna dokázal naplňovat aktuálním politickým poselstvím. Kromě toho byl však také vynikajícím portrétistou. Vystavena je řada Davidových oficiálních portrétů, ty s Napoleonem jsou už zafixovány v kolektivní představivosti. K delšímu pozastavení proto možná lákají portréty intimnějšího rázu, z nichž některé místy udivují nervní, energickou, až vtahující živostí malby. Jako je tomu např. u nově restaurovaného, fascinujícího Autoportrétu z roku 1794, který David namaloval ve vězení a na němž se vyobrazil nikoli jako politik, ale jako umělec s paletou a štětcem v ruce; anebo u o něco pozdějšího, slavného nedokončeného portrétu bosonohé múzy a pařížské salonní divy Juliette Récamier, na němž kromě krásy ležérně pózující modelky zaujme rozechvělé, pulzující malířské provedení prázdného pozadí.

Kdo by hledal jedno z vrcholných Davidových děl o nedozírných rozměrech 621 x 979 cm, kterým je pompézní Korunovace Napoleona (1807), najde ho i po skončení výstavy na jeho tradičním místě v Louvru, v rámci stálé expozice k devatenáctému století, kde si diváci mohou vychutnat „kouzlo“ s Davidovým oblíbeným trikem, jímž bylo umísťování obrovského zrcadla proti obrazům: pro zdvojnásobení vzdálenosti a vytvoření dojmu, že to, co vidíme, je živá scéna, které jsme my diváci součástí. Což z Davida zřejmě činí – a vzhledem k jeho vášni pro divadlo to ani moc nepřekvapí – autora prvních imerzivních instalací v historii umění.  

Retrospektiva se stala jedinečnou příležitostí přehodnotit ikonu Davida, s důrazem na jeho roli vynálezce vizuální modernity, jehož využití světla a dramatizace kompozic nadále ovlivňuje dokonce současné filmové umění a fotografii. Jak také částečně dokreslil už v říjnu proběhlý doprovodný filmový festival Od Davida ke Kubrickovi. Revoluce a císařství ve filmu, s přehlídkou filmů inspirovaných Davidovými obrazy a revolucí. Promítány byly např. filmy: Napoleon (1927) od Abela Gance, nově restaurovaný, původně šestihodinový epos, v němž Marata silně expresionisticky ztvárnil „krutý“ avantgardista Antonin Artaud; od Jeana Renoira historická freska o vzniku hymny revoluce Marseillaisa (1937); Bondarčukovo Waterloo (1970), historický velkofilm s legendárními bitevními scénami a hudbou od Nina Roty, dále Kubrickův Barry Lyndon (1975); Noc ve Varennes (1982) od Ettora Scoly; Angličanka a vévoda (2001) od Erika Rohmera; a mnoho dalších, včetně dokumentů, doplněných o přednášky a besedy s historiky a filmovými teoretiky.

David v Paříži už brzy končí, ale těšme se na blížící se mimořádnou událost u nás, na připravovanou pražskou podzimní retrospektivu malíře Jaroslava Čermáka, která, jak předesílá GHMP pořádající výstavu ve spolupráci s Národní galerií: bude sledovat Čermákovu cestu z Prahy přes Brusel a Paříž až na Balkán a do Bretaně a ukáže malíře, který v historických tématech dokázal reflektovat politické napětí své doby a jehož lze pro malířskou kvalitu, psychologickou hloubku a smysl pro dramatickou kompozici bez nadsázky řadit k největším mistrům evropské historické malby. (Můžeme proto očekávat, že na konotace s dílem Davida jistě také dojde.)