Ta kniha má návodně symbolickou strukturu a rozvržení postav. Jak slibuje titul, všecko se tady děje ve vlaku. Na trati Vídeň–Mnichov. Čili nějaké čtyři hodiny jízdy. V kupé proti sobě sedí dva. On a ona. Samozřejmě křížem. Ona ho osloví – a začne z něj zkušeně tahat informace čím dál konkrétnější a intimnější. Je totiž psychoterapeutka. A jemu se líbí: její intelektuální, zvídavá řeč – a bezpochyby i její vysportovaný vizuál. Běžela totiž minimálně jednou maraton. A je volnomyšlenkářka, málem anarchistka; nevěří na rodinu, potomstvo, a vlastně ani moc na autority a instituce. On je spíš maloměšťácký typ. Jakkoli taky přemýšlivý, samozřejmě – je totiž spisovatel. Jenže trochu v krizi. Už mu to nejde jako dřív. A tady je jádro pudla.

Dějovou linku se nesluší dál vyzrazovat, co se ale říct dá, je fakt, že Glattauer píše tenhle text tak trochu po francouzsku: nechává své postavy mluvit – a mluvené obratem komentuje. Přímá a nepřímá řeč. Posilovaná sklenkami vína, mimo jiné bordeaux. Psaní o tom, co se právě píše. Jenže postavy sedí ve vlaku, takže jejich řeč chytne jistý rytmus a tempo. Chvílemi si jdou po krku, chvílemi to mezi nimi vášnivě, pudově jiskří. Příbuznosti na první dobrou? Trochu povídkový a románový Kundera, ale daleko víc – Viewegh ve svých nejlepších letech, čili někdy kolem roku 2000. Finální twist je ale u Glattauera bohužel čekanější než čekaný. Skoro prvoplánový. Ostatně pokud něco téhle svižně napsané novele chybí, pak je to autentická komika. Ta, kterou Glattauer pěstuje, je někdy na hraně smíchu a křečovitého úsměvu.

Obálku zdobí reprodukce povedené malby. Jen lehounce expresivní, skoro fotorealistická figurace. Důraz na levou ruku a polozakrytou tvář. Obrýlená postava kouká zádumčivě z okna jedoucího vlaku. Muž, anebo žena? Když jsem tu knížku viděl poprvé, měl jsem za to, že ta práce je od jedné české malířky, právě fotorealistky, která měla v roce 2013 v Ústí nad Labem tematickou výstavu s názvem – Ve vlaku. Kdo je to?

Autor je kulturní publicista