Ostatně v roce 2010 dostal Nobelovu cenu za literaturu. Byl rozený vypravěč, jazykově i stylisticky šťavnatý, bohatý, pestrý – jako jihoamerická džungle. Jeho příběhy se často stáčely tematicky k jeho rodnému Peru. A měl vždycky, co by spisovatel měl mít: smysl pro jemnou erotiku, ostrou kritiku i subtilní komiku. A měl ještě něco: štěstí na skvělé překlady do češtiny. Soustavnou pozornost mu zejména v posledních letech věnovala Anežka Charvátová, mimo jiné laureátka Státní ceny za překladatelské dílo za loňský rok. Podepsaná je i pod jmenovanou novinkou (vydanou v pražském Argu). Komu a kdo teď věnuje „své ticho“?

Vargas Llosa román dopsal v dubnu 2022, ve svých šestaosmdesáti letech. Je s podivem, jak je ta kniha navzdory pokročilému autorovu věku silná, vitální, pohyblivá, nadšená. V hlavní roli hudební novinář (Azpilcueta) – ve vedlejší pak nejtalentovanější kytarista, co kdy peruánské hlavní město, nebo rovnou celé Peru poznalo (Molfino). Stačí jediný koncert, a novinář má jasno: tenhle fenomenální zážitek musí přetavit do knihy. V ní zvěční jak peruánskou lidovou muziku, z níž ten neznámý génius vyrostl, tak samozřejmě jeho. Jenže génius pár dní nato umírá na tuberkulózu. A novinář během své investigace zjišťuje, že to byl vlastně pěkný rošťák, sebestředný pozér, rozkladný živel. Pátrá ovšem dál. A mezi jeho pátrací vstupy zařazuje Vargas Llosa vstupy málem národněobrozenecky agitačního typu: jak peruánská hudba rostla, formovala a držela v jednotě tamější kulturu i společnost.

Ty dvě příběhové linky se vlastně skvěle doplňují: jedna je obecná, rámující, ta druhá pak konkrétní. První sleduje, jak se dějinné propisuje do přítomného, jak folklor určuje národní povahu; ta druhá chce pak z přítomného postavit budoucí – pomník kytaristy, který by Peru zviditelnil v globálu. Jenže co to „ticho“ v názvu románu? Je to ticho zlověstné, anebo očistné; věčné, nebo dočasné? Odkazuje jenom na fikci, tedy na předčasnou Molfinovu smrt? Nebo míří i do reality, směrem k dlouhodobě nestabilní politické situaci v Peru, zemi, která zvolna „utichá“ vlastně už od času brutální konkvisty? Anebo snad cílí rovnou na samotného autora, který věděl, že tahle kniha je jeho poslední? To by byl trochu paradox. Poslední román Maria Vargase Llosy je totiž natolik výraznou literaturou, že jen tak neutichne. Naopak: zůstává vřava.

Autor je kulturní publicista.