Žluté dopisy rychle zaujaly nákupčí a agenty na Evropském filmovém trhu EFM a evidentně také porotu v čele s Wimem Wendersem, kde jinak zasedli filmaři a filmařky z Nepálu, Jižní Koreje, Indie, USA, Japonska a Polska. Globalizované složení a jeho kolektivní rozhodnutí svědčí o tom že Çatakův film je aktuální na mnoha místech světa bez ohledu na domácí kulturu či politický systém. Je totiž možné se bavit o tom, nakolik je to příběh politický a protierdoganovský či do jaké míry je to historka o zbabělosti a arivismu. Ty jsou totiž doma nejen v diktatuře, ale i v kvetoucí demokracii.

Oč ve filmu jde? Aziz a Derya jsou úspěšní čtyřicátníci a avantgardní divadelní umělci v Ankaře, Derya je slavná herečka, Aziz režíruje a učí na univerzitě. Na premiéru jejich nové inscenace ve velkém divadle se dostaví režimní papaláš, který přijde pozdě, ruší, ale chce se v rámci své volební kampaně s Deryou fotografovat. Když je odmítnut, začne se mstít. Není těžké zjistit, že Aziz a Derya podporují LGTB komunitu a nabádají mladé lidi ke svobodě a nezávislosti. Pár začne mít potíže: Azíz a jeho přátelé dostanou na univerzitě výpověď, dojde ke stažení hry a výpovědi z bytu. Ale žádný přímý zákaz nepřišel. To se jen po jedné výhrůžce zalekla rektorka univerzity, ředitel divadla (tam navíc Deryiny kolegyně rychle a radostně přejmou její role), majitel bytu.

Derya a Azíz mají čtrnáctiletou dceru a nezbude jim než se přestěhovat k tchyni do Istanbulu. Tchyně je skvělá, moderní, všechno chápe, jenže to nestačí. Azíz jezdí v noci jako taxikář a ve dne zkouší v avantgardním malém divadle svou hru Žluté dopisy. K tomu mu hrozí proces a vězení za pobuřování. Když se dcera začne vyhraňovat vůči rodičům, jak jí velí puberta, probudí se navíc v Azízovi nepříjemný patriarcha. Ovšem, v normální zemi by Azízovi nehrozilo vězení, jenže drzost a hloupost všelijakých politických trpaslíků dokáže zavařit všem a a všude, a kdyby ředitel divadla, majitel domu a rektorka univerzity nebyli v předklonu před vrchností, nic se nemuselo stát. O tom právě film je. Azíz skončí s vysokým morálním kreditem, ale bez možností, bez peněz a bez přátel. A Derya se přizpůsobí, jednak kvůli dceři a pak - je přece herečka.

Na filmu je nejcennější právě jeho ambivalentnost a odstup. A pak také obraz turecké intelektuální scény konfrontované se stupiditou pyramidálního Erdoganova režimu a stejně tak s vlastní historickou minulostí. Çatak vložil do filmu zcizující, skoro divadelní prvek. „Berlín jako Ankara“, přiznává první část filmu s pohledem na panoráma s Alexander Platz, a „Hamburk jako Istanbul,“ píše se na úvodním titulku k druhé části. Vlastně to nevadí, spíše to připomene důvody, proč film nemůže v Turecku vzniknout. Přesto Žlutým dopisům něco chybí - především hloubka prožitku a charakteru obou hrdinů. Hloubka, která se rozevřela u jiných filmů na Berlinale - ale o nich příště.