Maria, nový film chilského režiséra Pabla Larraína, se mohla odehrávat na jevištích nejprestižnějších operních svatostánků světa; ta se však ve snímku o Marii Callas, jedné z největších operních pěvkyň 20. století, mihnou jen matně

Emotivní film s dechberoucí hudbou začíná v roce 1977, kdy Marii Callas, přezdívané La Diva, navždy selže srdce. Protože čtyři roky před smrtí už nekoncertovala, zanechává za sebou jenom hromady uklidňujících prášků, obětavého komorníka a hospodyni, která jí při smažení omelety tvrdí, že (v kuchyni) zpívá pořád nádherně.

I dvouhodinový italsko-německo-americký snímek Maria je vizuálně nádherný, výprava i kostýmy (které Maria Callas jednou v pohnutí spálí) by mohly být vystaveny v muzeu a film je skvostně nasnímán a nasvícen. Režisér Pablo Larraín, který se na životopisné filmy o slavných ženách specializuje (o Jacqueline Kennedy Onassisové natočil v roce 2016 snímek Jackie, o princezně Dianě pak v roce 2021 film Spencer), však selhává tím, že nenabízí jasný výklad hlavní postavy a vlastně nám o ní nic pořádného ani zajímavého neřekne.

MARIA. Angelina Jolie as Maria Callas in Maria. Cr. Pablo Larraín/Netflix © 2024.

Děj se odehrává týden před její smrtí, kdy se Maria zoufale snaží vrátit na divadelní prkna – my už ale od začátku víme, že se jí to nepodaří. Poslední dny života tráví s mladým novinářem, který s ní po pobídce „rád bych se s vámi prošel vaším životem“ natáčí profilové interview. Díky němu se dozvíme, že jako mladičká a chudá zpívala v Řecku během druhé světové války pro nacistické důstojníky a že pro ni setkání s řeckým magnátem Aristotelem Onassisem bylo až nebezpečně osudové, protože jí zlomilo srdce a zřejmě i přispělo k její předčasné smrti v 53 letech. Že žila bohatý, ale vyčerpávající život. A to je vše.

Maria je v romanticky laděném snímku jasnou obětí, slabou ženou zmítanou city a vášněmi. Scénář zapomíná rozkrýt Callasové genialitu, její unikátní talent, pracovitost i tah na branku; je to zkrátka spíš majestátní červená knihovna než poctivé biografické drama o životě a kariéře velké osobnosti.

Spíš průměrné jsou i herecké výkony: Angelina Jolie, jedna z nejkrásnějších a nejlepších hereček světa, se kvůli roli Marie Callas sice naučila zpívat operní árie (byť většina z nahrávek ve filmu je, což je fantastické, originálních), ale zůstává celou dobu strnulá, sebestředná, téměř nelidská. Nepouští se do žádných větších divadelních gest, většinu času se jen plouží bytem, unavená a nemocná. Archivní záběry na konci filmu však dokazují, že nejen Callas, ale i Onassis byli lidé plní šarmu, humoru a radosti ze života.

Až druhá polovina (nebo možná poslední třetina) filmu nás přemůže dechberoucí hudbou a silnými emocemi, ostatně stejně jako každá vynikající opera: jedno oko suché nezůstane ani u postele umírajícího Onassise. A pak už se budete jen modlit, aby to celé tak rychle neskončilo. Jenže bohužel, většinu filmu už jsme mezitím promarnili.