Divadlo Na Jezerce Jana Hrušínského už našlo, zdá se, svého režiséra i autora. Toto divadlo se stává pomalu, ale jistě divadlem autorským s vlastní autorskou poetikou. Tím vyklubavším se tvůrcem – respektive jedním z mnoha – je donedávna „pouhý“ herec Petr Vacek, dlouhá léta spojený s Ypsilonkou a s několika populárními televizními i filmovými postavami.

Jak souvisí Baťa a Burian

Nikdy nezapomenu, jak jsem v archivech StB, v pečlivě pod koberec schované a na třicet let uklizené kauze poválečného odsouzení Vlasty Buriana, narážel na jednu „přitěžující“ okolnost. Uváděla ji žalující strana i řada prorežimních tiskovin: Burian byl pro ně pravzorem bezohledného kapitalistického podnikatele a vykořisťovatele souboru, který na něj a jeho buržoazní kariéru tvrdě dřel (ačkoli u Buriana měli herci větší platy než v Národním). I „selfmademan“ Burian byl prý typický představitel vydřidušského „batismu v kultuře“, což byl pro řadu pisálků už před Únorem 1948 těžký zločin.

Fotografie ze zkoušky 18.11.2024. FOTO Martin Šimral

A v médiích se uváděl jeho případ se souběžně probíhajícím procesem s jiným „zločincem“ a „kolaborantem“, totiž tehdy už s česko-brazilským podnikatelem Janem Antonínem Baťou, který byl v nepřítomnosti odsouzen ve spektakulárním monstrprocesu k dlouholetému vězení a propadnutí majetku. Připomeňme, že to se souběžně uvádělo ve zprávách jak z „baťovských“, tak z Burianových procesů. Dva dopadly jeho osvobozením, třetí vzala do ruky StB a komik byl odsouzen jako typický představitel „batismu v kultuře“, který se – prý na zádech druhých – vypracoval takříkajíc od píky k hvězdné slávě i bohatství. A navíc, co čert nechtěl, Burian se netajil tím, že byl nadšeným příznivcem rodiny Baťů, jak slavného Tomáše, tak jeho nevlastního bratra Jana Antonína, který po Tomášově smrti na jeho přání v roce 1932 celé impérium převzal a celosvětově úspěšně rozšířil. Burian jezdil do Zlína pravidelně, jezdil i na filmové festivaly a také ve zdejších ateliérech točit filmy.

Vackova inscenace Baťman – kromě toho, že je lehká a zábavná a myslím zatím jeho nejlepší – je zároveň jednou velkou, divadelně hravou polemikou se zkreslenou karikaturou Bati. Tedy s celým tím vylhaným obrazem Tomáše Bati (a poukazuje i na osud jeho nevlastního bratra Jana Antonína, na němž u nás – navzdory polistopadové oficiální rehabilitaci – ulpěla už napořád jedovatá slina komunistických propagandistů o údajném národním zrádcovství.

Baťa stále aktuální

Ale o tomto faktu Vackova hra ani inscenace nevypravuje (byť ho stručně zmiňuje – nestálo by za to udělat ještě stejně úspěšný druhý díl o bratrovi Tomáše?). Vackova komedie před nás v prudkém tempu staví sled scén, pracuje po „ypsilonkovsku“ se zkratkou, metaforou a vtipem (příkladná je střihová montáž jeho biografie, která o Tomášově dětství i mládí a doslova vydřeném úspěchu dokáže ve zkratce a s vtipem říci vše podstatné.

Fotografie ze zkoušky 18.11.2024. FOTO Martin Šimral

K úspěchu v jakémkoli oboru je kromě základních materiálních statků daleko nutnější to, s čím u nás podnikatelství obvykle vůbec nebývá spojováno, to, čemu filozofové říkají „péče o duši“. Jinými slovy, kulturní a etický rozměr podnikání. To vše je v inscenaci, až na dvě tři výjimky, nejen deklarováno, ale většinou zdařile převedeno do jevištního jazyka, do dramatické situace i hereckého gesta, popřípadě gagu. Této možnosti s viditelným nasazením využívají všichni herci v čele s autentickým Davidem Suchařípem v hlavní roli. A také Jan Řezníček, Martin Leták či Ondřej Dvořák, Johana Jedličková a Miluše Šplechtová; ta v partnerské spolupráci s úsporným herectvím Iva Šmoldase, který se zde představuje v poněkud jiné poloze, než jak ho obvykle vídáme a slýcháme.