Tomáš Ráliš spolu s dramaturgem Matějem Samcem a autorkou dramatizace Lenkou Veverkovou sáhli po románu, který bývá označován jako autorovo nejtemnější, nejkomplikovanější dílo. Hlavní hrdina Roy leží v nemocnici v kómatu, ve kterém se mu jako noční můra promítá jeho dosavadní bytí. Skutečné události se  mísí se surreálními fantaziemi a postupně se tak skládá obraz minulosti. Od dětství a mládí v chudé dělnické čtvrti přes soužití s násilnickým otcem, cesty za lepším životem do Jihoafrické republiky až po brutální zločin, kterého se Roy účastní a za nějž se v závěru inscenace dočká krvavé odplaty.

Inscenace je naplněná skvělými hereckými výkony. Množství postav na jevišti ztvárňuje čtveřice herců: Romana Widenková, Michal Lurie, Jan Hájek a Dan Kranich. Roy v podání Michala Lurie je nejprve spíš mírný, drsnou výchovou formovaný mladík, později se ale přidává k brutální většině. Dan Kranich je Royovým kamarádem, ale i jednoduchou submisivní matkou. Romana Widenková je nejprve v roli zdravotní sestry spíše nenápadná, jako oběť sexuálního násilí, která vezme spravedlnost do svých rukou, až děsivě přesvědčivá. Jan Hájek ztvárnil kromě rolí fotbalových rváčů dva toxické muže – Royova otce a dalšího příbuzného (pravděpodobně dědu nebo strýce). K tomu, aby se herci převtělili do další postavy, jim pomáhá jen pár rekvizit a drobná změna vizáže, například brýle. Také scéna si vystačí s minimalismem. Lesklý koženkový nařasený závěs kolem tří stěn jeviště evokuje cosi nechutného a oplzlého, lze na něj promítat obrazy činžáků, africké savany nebo se stává nemocniční stěnou. Na obrazovce běží záběry šelem hodujících na svých úlovcích.

Savana je symbolem zákona silnějšího. Ten platí i ve světě lidí. Čáp marabu je v díle vylíčen jako zvláště bestiální tvor, požírající plameňáky včetně jejich vajec a mláďat. Ve svých snech se Roy vydává čápy likvidovat. Podaří se mu ale spolu s nimi zabít i bestii v sobě? Welshův literární obraz světa je drsný a bez příkras, hovoří se v něm o sociálních nerovnostech, nezaměstnanosti, výtržnictví, kriminalitě, bídě a frustraci plodící násilí. Převedené na jeviště by se to celé dalo schovat pod hlavičku coolness dramatiky. Tomáš Ráliš ale pracuje invenčně, nepopisně. Scény násilí neilustruje, namísto toho hledá způsoby, jak je jinak, divadelně znázornit, přičemž výsledný dopad na diváka je o to silnější.

Množství násilí ve Welshově díle je samozřejmě enormní, paralela k naší realitě tedy není přímočará a přímo úměrná, spíš záměrně vyhrocená. I tak je nutné si přiznat, že násilné chování v české společnosti existuje, i když třeba „jen“ ve slovní formě, v podněcování nenávisti, opovrhování slabšími jedinci nebo jinými národnostmi. Násilí je zakořeněné v zažitých vzorcích chování, promítá se ve výchově dětí, používání fyzických trestů, toxické maskulinitě, vnucované tvrdosti a drsnosti. Dlouho jsem nezažila tolik sugestivní inscenaci, která mě nutila reagovat smíchem, ale i citoslovci úleku a hnusu. Rálišovy Noční můry s čápem marabu budou patřit k těm nemnoha divadelním zážitkům, které ve mně budou dlouho doznívat.