Letos na odkaz nezlomné víry a oběti za pravdu, kvůli nimž strávil Hlad dlouhá léta v komunistickém žaláři, navázal daleko známější postavou českých dějin – mistrem Janem Husem. Druhá obděnická inscenace, resp. melodram Řeč o míru připomíná prostřednictvím Husových dopisů z Kostnice poslední měsíc jeho života, kdy svým adresátům vysvětluje, proč stojí tak pevně za svými názory, co pro něj znamená víra a jak smýšlí o svých trýznitelích.

Řeč o míru s Miloslavem Mejzlíkem. Foto Anna Černá

Inscenaci předchází, ještě v sále místní Jakubovy krčmy, vcelku hutný historický úvod dr. Martina Dekarliho představující nejen zmíněné osobnosti, ale také Husovu typologizaci míru, která je pro porozumění následujícího představení stěžejní. Husovy myšlenky jsou sice centrem inscenace, nejsou však osamocené. Bambušek je citlivě a funkčně propojuje s myšlenkami svého oblíbence Jana Patočky, katolického básníka Václava Renče a divadelní kritičky a historičky umění Růženy Vackové. Proč právě těchto tří sice uspokojivě nevysvětlí ani Dekarliho přednáška, ani dostupné materiály k inscenaci, nicméně výběr je navzdory, anebo právě díky své intuitivnosti překvapivě harmonický. Divák se zkrátka musí smířit s tím, že autorovi řečené myslitelstvo navzájem rezonovalo a nutno dodat, že v celku skutečně člověk ani nepostřehne, že už neposlouchá Husovy dopisy, ale úvahy o více než pět set let mladší. Tak se nám představuje duchovní svět, který skutečně nezná čas a je zjevně univerzální pro každou dobu, což může pro současného diváka v současném značně nestabilním světě působit upokojivě, bezpečně.

Sílu sdělení umocňuje navíc perfektně zvolený ústřední hlas – Miloslav Mejzlík, který po celé hodinu a půl dlouhé představení sedí za stolem a čte, zatímco zpoza dveří se ozývá hra dechového orchestru složeného z místních muzikantů a vedeného Tomášem Vtípilem. Hudba neprofesionálních hráčů se zkušeností zřejmě jen ze svateb a funusů byla však právě pro svou neumělost a občasnou disharmonii dokonale živou kulisou pro Mejzlíkův přednes. Hlas, citlivě se tu zdůrazňující, tu utichající podle naléhavosti sdělení. Prožitek umocňovala videoprojekce za jeho zády, jež se opakovaně vracela k záběru koruny stromu proti nebi jako symbolu vertikálního míru, smíření s Bohem, jež Hus vnímal jako základ pro všechny ostatní míry na horizontální ose. Tedy smíření se sebou samým a s bližním. Celek vytvářel komplexní duchovně umělecký zážitek, rámovaný, jak se na správný vesnický večer sluší, pivem v Jakubově krčmě.

Vytvořit z Obděnic další z Prahy decentralizované kulturní centrum se možná jeví jako pošetilý nápad, nicméně slušelo by jim; a přinejmenším komunita Nextky se sem bezpochyby zase ráda vydá. A tentokrát třeba i s teplými ponožkami a svetry, neboť na Sedlčansku je koncem září docela chladno.

Text vyšel ve festivalovém zpravodaji Tsunami