Na místo nás přichází vyzvednout performer (Tobiáš Nevřiva) od hlavy k patě oděný v červené barvě. Na hlavě se mu vyjímá čelovka, zatímco v ruce nese velkou anténu. Po jeho boku poslušně ťape pomenší psík a spolu tak působí jako jakási alternativní verze známé pohádky o Červené Karkulce a vlkovi. Společně nás přivádějí do parku, ve kterém s úvodním pokynem nasadit si sluchátka začíná postupná transformace prostoru. V uších mi rezonují tlumené kroky nohou brodících se přes hustý travní porost, krákorání ptáků či vzdálené poryvy nočního větru. Kontury okolního města se pomalu rozpíjejí. Nevstupujeme jen do parkové zóny, ale také do univerza performativního audiowalku Lovci mají oči pro pláč, který připravilo tvůrčí duo Tereza Dostálová a Tobiáš Nevřiva, působící pod hlavičkou uměleckého kolektivu Divadlo Setkání.

Jejich tvorba se dlouhodobě soustředí na hledání styčných bodů mezi lidským a více než lidským světem. V tomto projektu se zaměřili na vlka jako bytost opředenou folklórem, ale také jako na šelmu, která se po desetiletích, kdy byla v české přírodě téměř vyhubena, do ní opět navrací. S jejím návratem se zároveň vynořují i ​​staronové názorové konflikty: zatímco pro jedny je toto bájné zvíře symbolem ekologické obnovy, pro druhé je hrozbou, která decimuje dobytek, ohrožuje člověka a jeho hospodaření… Jednoduše narušuje jeho zažitý řád.

Hlavní linie nahrávky, znějící v našich uších, tak sleduje příběh mladého vlka z Českého Švýcarska, který se odtrhne od smečky a vydává se hledat partnerku. Namísto ní však potkává vědce, stává se součástí výzkumu a na krk dostává telemetrický obojek, díky kterému může být pohyb šelmy sledován a zaznamenáván. Jak čas procházky plyne, je čím dál tím zřejmější, že ačkoli se jeho trajektorie dá zakreslit do map, implikace jeho přítomnosti překračují hranice toho, co dokážeme zachytit daty. Pomyslně tak procházíme nejen po fyzických stopách této bytosti, ale sledujeme také její symbolické, kulturní či mytické konotace.

Po celou dobu trvání vlčí výpravy provází účastnictvo performer, který se s anténou nad hlavou snaží zachytit „signál“ vlkova obojku, jehož pípání se občas ozve i ve sluchátkách. Audiostopa je doplněna o sérii performativních zastavení či miniinstalací, které vizuálně a senzoricky rozvíjejí témata či obrazy zaznamenané v nahrávce. Performer sbírá květiny do košíku jako Červená Karkulka nebo ohřívá kyselé mléko, které si následně podáváme ve společné sklenici. Později jsme například svědky odběru vzorku vlčího trusu, doprovázeného pronikavým zápachem. Park se s přibývajícím časem postupně halí do tmy a náš pohyb je stále chaotičtější. Uhýbáme do stran a směr se všelijak klikatí, přecházíme mezi betonem a trávou, jako bychom překračovali i pomyslné hranice mezi kulturou a přírodou. Tma ještě více zahušťuje svébytnou atmosféru tohoto „civilizovaného městského lesa“, jehož napětí a mysterióznost postupně eskalují.

Vjemy se citlivě, ale důmyslně vrství, což v kombinaci s komplexní rozmanitostí hlasů i faktů v nahrávce otevírá kontemplativní pole pro úvahy nad tím, jak člověk přistupuje k tomu, co není lidské. Náš pohyb přitom není jen přesunem v prostoru, ale také posunem v perspektivě. Zaznívá opravdu široké spektrum hlasů a postojů odborných i laických, od vědců, ochranářů, chovatelů dobytka až po obyčejné obyvatele venkova. Rozsáhlá rešerše i upřímný zájem o téma ze strany autorstva jsou zde více než patrné. Zároveň nenabízejí jednoznačné odpovědi, nesoudí, nesklouzávají ke kontraproduktivnímu didaktickému vyznění, spíše vytvářejí podmínky pro jakési chvilkové mezidruhové spolubytí. Na setkání člověka a vlka jako šelmy, která zde není jen objektem lidského diskurzu, ale stává se i subjektem, autonomní bytostí, jež funguje i mimo naši kontrolu.

V samotném závěru se však opět navracíme k příběhu onoho konkrétního mladého vlka. Svou cestu nepřežil, byl usmrcen. Jediné, co po něm zůstalo, byl nepoškozený obojek, kvůli kterému mu museli uříznout hlavu. Performer nese květiny babičce sedící na lavičce, a ta je odnáší na symbolické pietní místo ke stromu, kde ve tmě a tichu hoří svíčka za zesnulého. Už neslyšíme nahrávku, ale její ozvěny v nás rezonují o to víc. Performer je v tomto momentě nahý, jako by se právě přes tuto bytostnou zranitelnost transformoval ve vlka. Hranice mezi člověkem a šelmou se stírá, zůstává jen esence bytí, kterou v sobě nesou obě bytosti.

Audiowalk Lovci mají oči pro pláč se tak ve výsledku stal jakousi kolektivní meditací nad tím, jak člověk přistupuje k bytostem či věcem, které nemůže vlastnit, ovládat či úplně pochopit, jak reaguje na bytost, která zpochybňuje jeho samozvanou pozici pána tvorstva. Nenabízí nám řešení. Namísto toho vytváří prostor pro snahu o porozumění či soucit – bez idealizování či moralizování. Je sondou do ekologické, kulturní i filozofické problematiky vlčího návratu, jakousi jemnou, senzorickou, ale zároveň důvtipnou a přesně mířenou performativní úvahou o křehkosti rovnováhy, kterou jsme si zvykli narušovat. Úvahou o světě, který není jen náš

Lucie Valentová
Text vyšel ve festivalovém zpravodaji Tsunami