Podnikatelská divadla, obzvláště ta, která se nesápou po dotacích z veřejných peněz, musí na prvním místě dbát o dobrý prodej. Ten se neobejde bez nabubřelého marketingu a usilovné reklamy. Jakápak umělecká skromnost a elegantní noblesní čekání na to, kdo mě pochválí, když se mohu pochválit sám. Ne, to není výtka. V celé divadelní historii byli divadelní podnikatelé nuceni dělat psí kusy, aby sebe i své divadlo udrželi při životě. Doslova. A i ti největší, řekněme třeba Shakespeare a Molière, se v úlitbách mocným a širokému diváckému vkusu vyznali jako málokdo jiný...

Článek je placený.
Užijte si Divadelní noviny naplno a kupte si předplatné nebo se přihlaste.