Jevištní dílo mělo zároveň připomenout nedožité autorčiny osmdesátiny (1944–2009), premiéra byla kvůli zranění jednoho z aktérů o několik měsíců odložena. Iva Peřinová byla dlouholetou dramaturgyní liberecké scény pro děti a jako autorka patří k nejpřekládanějším českým dramatikům vůbec. Vytvořila variace na známé příběhy (například Ali Baba a čtyřicet loupežníků, Jéminkote, Psohlavci!, Labutí jezírko), ale i díla zcela originální jako kupříkladu Krásný nadhasič aneb Požár Národního divadla (s něžnou blasfemií Naivní divadlo hostovalo přímo „na místě činu“) či Zvířecí divadlo (o zákulisních intrikách, kde jednotlivé typy a charaktery herců prezentují různé druhy pozemského tvorstva). Většinu titulů uvedla právě její domovská scéna, některé však také plzeňská Alfa, k níž „západočeským“ tématem přináleželi třeba již zmínění Psohlavci.

Tři zlaté vlasy děda Vševěda již byly v Naivním divadle inscenovány dříve (1990), nastudoval je také Josef Krofta v hradeckém Draku (1998). Dědicem dramaturgického žezla i literárně-dramatického talentu je autorčin syn Vít Peřina, který se spolu s režisérkou Michaelou Homolovou na novém zpracování příběhu o Plaváčkových dobrodružstvích podílel.

Výprava za poznáním i za štěstím

Nový tvar v podstatě pokračuje v tradici českého loutkářství, herci v černém odění vodí a také hlasem oživují marionety, jenom sudičky jsou zprvu herečkami ztvárněny činoherně, Veronika Khomová, Markéta Sýkorová a Kristýna Trojanová ovšem svižně odhodí své klobouky a také z bílých a černých pruhů ušité pláště a bryskně nastupují ke svým loutkářským povinnostem. Pánskou složku herecké sestavy reprezentují Adam Kubišta (krutě obmyslný král), Jakub Müller (Plaváček, mladík bez bázně a hany) a Antonín Týmal, který „má na starosti“ celou řadu menších, leč důležitých figur.

Pohádka se odvíjí v kouzelně rafinované scenerii Barbory Jakůbkové (navrhla také loutky). Hraje se na občas rozpohybovaném kruhu, k jehož plošině vede točitá cesta. Obydlí chudého Plaváčkova pěstouna, ale i honosný královský palác, město, kde vyschla studna a jabloň nerodí omlazující plody (tyhle dvě lapálie se oproti Erbenovu originálu týkají jednoho společenství), i slunné sídlo Vševědovo prozrazují výraznou invenci scénografky. Královské sídlo i město, v němž se Plaváček ocitne na své cestě za třemi zlatými vlasy podle přání zákeřného panovníka, naznačují inspiraci architektonickými styly od románského po renesanční, pohádkové sídlo bytosti nadpřirozené pak připomíná jakýsi do sebe se zavíjející akvadukt. Vševěd je promítnuté slunce s vraštícím se lidským okem, jeho matka, laskavá k němu i Plaváčkovi, vlastně jedna ze sudiček (Markéta Sýkorová), má opět lidskou (činoherní) podobu. Půvab nepostrádají ani marionety, kupříkladu princezna v oranžovém, oživená rozpustilou interpretací Veroniky Khomové, která Plaváčka zná sotva den a už je velmi spokojená, že se za něj má provdat. Vydařeným „brachem“ se jeví také kat, tuto epizodní postavu aktivizuje král, chce, aby profesionální popravčí šel Plaváčka vracejícího se ze zásadní výpravy jaksepatří „přivítat“, marioneta má na trupu vyznačeny žeberní kosti, připomíná trochu kostlivce se sekyrkou připevněnou k tělu. Když dvourozměrné figurky stařečků po Vševědově radě, zprostředkované Plaváčkem, opět omládnou, jejich tváře se otočí o sto osmdesát stupňů a mládí, ba přímo infantilnost z nich přímo dýchá. „Mně je patnáct! Mně je čtrnáct a půl! Mně je šestnáct!“ pokřikují jeden přes druhého nadšeně. Šest bílých a šest černých koní, které Plaváček přivádí králi jako přídavek ke třem zlatým vlasům (spolu s informací o omlazujícím ovoci), je v pohyblivé, trochu mlžné kresbě promítáno na horizont.

Úsporná a přesná slova i tóny

Inscenaci také zdobí uměřeně použitá, přesto neotřele působící hudba Filipa Homoly, k nahrávce se přidávají herci rozezvučením malých xylofonků po stranách dějiště. Jaká úleva, že se tato nenápadně atmosférotvorná muzika nepřekrývá s dialogy, aby „podtrhla“ jejich význam, jak bývá dnes na jevištích čím dál častějším nešvarem.

Výslednou kvalitu pohádkového povyražení ovšem podstatně jistí libreto, Iva Peřinová je autorka stručná, vtipná a v pravé chvíli dokáže vnést do dramatické fabule poetické odlehčení, často ovšem s metafyzickým přesahem. Hned zkraje příběhu o Plaváčkovi představuje zcela přesně figury, třeba „záporáka“ krále jednoduchou replikou: na uhlířovo „žena mi včera umřela“ totiž reaguje „a mne zas v lese shodil kůň“. Plaváček počastuje převozníka, který je za své zlé skutky k loďce a veslům přímo přilepen, povzdechem „přízračný staříku“, pozitivní emoce pak souznějí údivem a pokorou před neměnnými pravidly přírodního koloběhu: „Koukejte a poslouchejte. / Něco je nad námi. / Je to kulaté a zlaté. / A dělá svítání.“