Jak to vidí mladí?

Vzhledem k tomu, že základní myšlenkou je dát šanci nejmladší tvůrčí generaci, je to trochu jiná podoba imerzivního divadla nežli to, které jsme měli v českém prostředí dosud možnost vidět. Především v téměř kompletním obsazení mladých herců (s výjimkou Zoji Oubramové). Tématem, které zase tolik nepřekvapí, je konec světa. Na jednotlivých dějových linkách se podílelo šest mladých velmi rozdílných tvůrců-dramatiků a režie se ujali tři mladí režiséři. Každý tedy předložil svou verzi konce světa a jednotlivé části se lišily i formou. Jak upozornila Schlegelová, mladí tvůrci přistupují k této možné katastrofické události s větším nadhledem a až cynickým humorem, než by patrně činila předchozí generace. To proto, že se narodili v době pokročilých technologií, kdy máme dosti podrobně zpracovány informace o tom, v jakém stavu se Země nachází, jak ji civilizace ničí.

Kterou cestou půjdeš?

Ocitáme se tedy 90 minut od konce světa a každý z diváků/účastníků si může zvolit, jakou cestou se vydá a jak si poslední chvíle lidstva užije. I když dostáváme mapu, moc nám to neřekne. Je třeba spíše napnout uši a poslouchat, odkud se ozývají výrazné hlasy, a zároveň pečlivě sledovat, zda kolem nás zrovna neprobíhá nějaká záhadná postava. Pak se můžeme připojit, následně odpojit, vydat se jinam a znovu se vrátit na zajímavá místa. Je to jako v životě, zkrátka nemůžeme být všude, takže zahlédneme a prožijeme jen malý úsek celkového dění v posledních minutách Země.

Není třeba znát důvod, proč zrovna nyní míří Země definitivně ke zkáze. Situace je daná. Ale je to vlastně jedno – stejně jako se ohlašoval konec světa už v dávných tisíciletích a stal se legendou v různých kulturách. My starší jsme už takových předpovědí zažili za života několik. Určitě měl být konec světa na přelomu tisíciletí… ale periodicky se tato hrozba opakuje. 

Kdo má pravdu?

Dnešní hrozivé předpovědi mají někdy vědecký základ, jindy se jedná o fake news, kterých bude s možnostmi AI bezpochyby přibývat. Všichni si ale dnes uvědomujeme, že není třeba zásahu zvenčí, hrozby z vesmíru, ale že existence jaderných bomb a mnohých psychopatů u moci může způsobit apokalypsu, než mrkneme okem. A trvalé drancování hlubin Země či skleníkový efekt pomalu, ale jistě směřují k témuž cíli.       

Tvůrci a tvůrkyně mladé generace jsou v názorech vyhraněnější, do svých konceptů zahrnují všechna současná témata, která globálně rezonují. Nicméně nejrůznější koncepty příprav na konec světa a možnost vzniku nového zas tak moc nepřekvapí a nemají daleko ke klišé. Mezi politicko-společenskými koncepty, plánujícími expanzi do nových světů, náboženských a různě naivních konceptů přežití (včetně toho, že pomůže proměnit se v krokodýla, který vše přežije) či hédonistického naladění „ubavit se k smrti“ mě nakonec nejvíce zaujme příběh osobní.

Hledání Davida

Zpočátku se připojuju ke skupince vedené vágusem rozdávajícím barvotiskové Boží vzkazy. Pod mostem vstoupíme do prostoru, v jehož centru je záchodová mísa. Olíznutím mísy, jak tvrdí starší z dvojice příchozích žen, vtělená vize poplašných a absurdně senzačních zpráv, spustíme definitivní odpočet ke konci světa. Ten však nenastane a my po zjevení symbolického ďábla pokušitele procházíme řadou mobilních WC budek do prostoru, kde si můžeme vybrat, kam se vydáme dál. I když nová politická strana láká na nový koncept světa a jiní promotéři na poslední mejdan, vyslyším volání zoufalých manželů a jdu jim pomoci hledat syna, který má za pár minut odletět s transportem do Nového světa a není k nalezení. Nakonec se s nimi vydám do rudě zbarvené čekárny v patře vily, kde se pak po celou dobu odehrává dialog mezi manželi, volně podle pravidel reakce na katastrofu či zhoubnou nemoc (negace, agrese, smlouvání, deprese, smíření).

I když sem tam nahlédnu i do jiných příprav na konec světa, právě sem se opakovaně vracím, i pro ten výrazně osobní aspekt lidské tragédie. David se nenajde, z různých náznaků rudého ďábla i rodičů můžeme usuzovat na jeho osud. Do vesmíru místo něj odletí otec, který skončí v plamenech hořící vesmírné Noemovy Archy.

Zanechat nehmotné dědictví

Před vilou narazím na uhrančivého posla budoucnosti, který mi nabízí individuální možnost zanechat nehmotné dědictví pro budoucnost. Odcházím s ním do místnosti vybavené počítačem, stolkem a dvěma židlemi a hlavně VR brýlemi, které na mě čekají. Do ruky je mi dána měkká hmota, kterou podvědomě mačkám a vkládám tak do ní své myšlenky a vzpomínky. Nasazením brýlí mám možnost sledovat různé obrazy, od intimního prostředí klidného rodinného domku, krás přírody přes obrazy z historie Země až po otáčející se zeměkouli. A v jednu chvíli začínám mít pocit, že se vznáším ve volném prostoru kolem naší planety. K tomu klidným hlasem promlouvá můj průvodce. A člověk je sám překvapen, kolik věcí mu ty obrazy evokují, jaké vzpomínky vyplouvají na povrch. Za pár minut je konec. Odevzdávám zformovanou hmotu z dlaně a na počítači odsouhlasím, že dávám své myšlenky k dispozici budoucím…

Závěrečný countdown

Nakonec se všichni sejdeme v prostoru improvizované diskotéky. Zástupce pekla má na břiše světelnou tabuli, která odpočítává minuty a vteřiny ke konci světa. Ovšem, zpívá se a tančí, než to nastane! A je to tady – vše pohltí tma. Čeká nás znovuzrození. Vycházím do noční tmy a mířím na zastávku tramvaje. Zatím to bylo jen jako, ještě žiju a čeká na mě rodina, ale může nastat okamžik, kdy se to opravdu stane. A ani nebude třeba, aby poslední zhasl.