Vzali mouku a nechali ji herce sypat a rozhazovat – aspoň chvíli, ne moc dlouho a ne moc významně; špetka performance nikdy neuškodí. Doporučuje devět z deseti českých divadelních guru gurmánů. Takže ano, mouku určitě; performance povinně, ale s ohledem na bezlepkáře radši jen homeopaticky. Ostatně jakápak mouka – tady se sype popel z uren obětí první světové války; takže „kšá, ty!“ a kontemplace – tohle bude temné a hodně hluboké… 

„Ale dort musí být sladký“, řekl KU a rozklepl do toho Dona Quijota. „A trochu slaný taky,“ řekl TR a dal tam Eliotovu Pustou zemi, a protože ta je fakt dobrá, ověnčená Nobelovkou, netroškařil; nasypal ji tam celou, co to šlo. Složitá, drásavá básnická reflexe válkou rozvráceného světa v pěti částech (Pohřbívání mrtvých, Partie šachů, Kázání ohně, Smrt utopením, Co říkal hrom), orámovaná a prolamovaná jiným z největších děl světové literatury – španělským renesančním románem tematizujícím rozpor iluze a skutečnosti. Cervantesův Quijote je ale také oslavou síly literatury a fikčních světů, kterým lze prostřednictvím četby zcela propadnout a nalézt v nich spásu. A Eliotova báseň je rovněž svého druhu holdem dávným literaturám, jejich postavám a motivům, jsouc plná odkazů na antiku, stop východních filozofií. Nemuselo by to být až tak nespojité, jak tvůrci sami deklarují, aby se mohli s nepoddajným těstem o to srdnatěji poprat. Jde o to, jak se to uchopí, vypracuje, uhněte… A co z toho má být. Nakonec se všechno přece nějak (s)pojí, když se to dlouho točí a míchá… Nebuďte tak úzkoprsí, vaření je přece dobrodružství, ne?

Nahlédneme-li v bezradnosti do kuchařky, dostane se nám vysvětlení ve Slově dramaturga úvodem (Róbert Štefančík): „Lapidárně zde shrnout veškerou počáteční dramaturgickou motivaci nebo výsledné (obsahové) inscenační konsekvence není pochopitelně možné a koneckonců ani žádoucí, jelikož v opačném případě by jakákoli návštěva tohoto divadelního dobrodružství byla již celkem zbytná.“ Děkujeme, to byla tak jako tak. Nenacházíme-li v inscenačním výsledku ani v kuchařce vysvětlení, proč a jak se snoubí složky receptu a co se vlastně chce z tolika výtečných surovin vařit, získáváme přece jisté vodítko – chybu lze vždy hledat u sebe (rozuměj konzumenta, nikoli tvůrce): „Rovněž jako u každého typu uměleckého vyjádření, a u poesie obzvláště tak, jde i v případě Pusté země o pouhý předpoklad k začlenění předkládaného materiálu do vnitřních dispozic recipienta a následně individuální rozvinutí potenciálního vztahu tohoto uměleckého artefaktu ke světu.“ (Štefančík v programu)

Holt, vysoká kulinařina není pro každého. Pokud nemáte chuťové pohárky someliéra, ani to nezkoušejte… Neboť – pozor: Poezie! Na jevišti! To je samo o sobě odvážné a oceněníhodné. Před časem Wernisch na Nové scéně v režii Jana Nebeského jiskřil ohňostroji metafor, a koneckonců i Křepelkovy zápisky vedoucího hobbymarketu inscenované Annou Davidovou na Zábradlí jako groteskní ohledávání hranic lidské důstojnosti byly svého druhu poetickou a sdělnou scénickou výpovědí, aniž by inscenátoři museli recipienta varovat stran limitů jeho dispozic. KU a TR se ovšem za zvuku polnic vracejí ke své poetické, autorské tvorbě, a aby nikomu neuniklo, jak obtížný proces se odhodlali podstoupit (Pustá země se „v podstatě nedá převést na jeviště“, ubezpečuje v rozhovoru pro Seznam Zprávy TR), ohání se přitom šibolety jako experiment, site-specific a vaří z vody a spousty prvotřídních surovin opulentní dort.

„A teď tam dáme tanec a hudbu,“ řekl KU. „Klasický tanec, ten ne, ten já nerad,“ povídal TR, „dáme tam contemporary, to já tuze rád.“ Tak tam dali trochu contemporary (pohybová spolupráce Jan Kodet, autor skvělé hudby Petr Kaláb). Jeden tanečník (Adam Rameš), ne tolik přesvědčivý a významově nosný jako vyrýsovaný, se tu a tam trochu přitře k nějakému herci, než že by s ním skutečně navázal nějaký kontakt. To je ostatně smutný paradox celé inscenace: základní esenci divadla – intenzivní opravdový kontakt, nosnou a rozvíjenou dramatickou situaci – palčivě postrádá. Namísto toho je splácána z nesoudržných markýrovaných etudek, jež nekomunikují spolu navzájem ani s divákem. Až podivuhodná nekomunikativnost a intaktnost celé té taškařice se tu a tam vzedme v jakési křeči… „Mně se zdá, že je to málo dobové,“ řekl KU, „musíme tam dát nějaký avantgardní špek – tehdejší hopsas-třas.“ Uf, duo tanečníka s výbornou, leč v tomto projektu rovněž nebohou Pavlou Beretovou… „A neony, abychom nezapomněli,“ řekl TR a rozhodili z kornoutu písmena neonových nápisů. Pěkně dekonstruovaně dozdobit jinak dosti prvoplánové scénografické obrazy, obestřené podivnou vetešnickou patinou (scéna Martin Chocholoušek). „Ano, dekonstrukce jako osvědčený dramaturgicko-režijní princip – vraž to tam a dvě libry hyperintertextuality k tomu!“

Aby divák ten hyperintertextuální šmak díla náležitě vychutnal (nebo vůbec zachytil při svých limitech), přistrojí se někteří herci a herečky v závěrečných pasážích kostýmy (sukněmi a přehozy) jakoby z popsaných stran starých a starších knih, s nimiž různě zápolí. (Ani invenční kostýmní výtvarnice Simona Rybáková herce, kteří nevědí, co mají hrát, nezachrání.) Tuhá krmě je to vše pro všechny (nejen pro recipienty). Ani zlehčující, zcizující tragikomické figury divadelní techniky, jež deklarují, že do příběhu nepatří a mají být nositeli jistého komentujícího, křehce romantického, tragikomického nadhledu (donkichotská linka), nemají snazší úděl a divák s nimi a jejich trapností může jen soucítit (promarněný komický talent Marka Daniela a bytostně melancholický typ Vladimíra Javorského, jehož žalostné vyznění aspoň může být chápáno jako záměr). Výjimečně sdílný herecký projev Pavly Beretové, tvárný a předsudky hravě překonávající Petr Vančura, autenticky vyžilý charismatický Ondřej Pavelka, patetická, ale i cynicky obhroublá Lucie Trmíková (jejíž teiresiovský stand-up je jedním z mála komunikujících okamžiků inscenace), hravě a jemně dívčí Denisa Barešová i nenápadná, leč sveřepá Marie Poulová tkví v této kaši jako rukojmí nezdařeného režijně-dramaturgického pokusu.

S KU TR shromáždili ty nejlepší ingredience – vynikající předlohu i skvělý tvůrčí tým. „Ale jak a čím to všechno zamíchat? Kuchyňský robot by se šikl, nebo – jasně: točna! ‚Roztočené jeviště‘, říkal Burian (ten avantgardista, E. F.), tak my roztočíme hlediště. To se bude dobře prodávat. A Burian nás pochválí (ten věčný, generální, Jan).“ Tak to točili, točili a točili. Mouku, mlíčko a vajíčko, experiment, site-specific, performanci, contemporary, neony, slova, slova, slova… Míchali to dohromady bezmála dvě hodiny. A nebozí herci i diváci měli z toho všeho nakonec jen ukrutánské bolení. Hekali a naříkali ještě celých čtrnáct dní.